Článek
Další část vládní pomoci dostala jasnější obrysy, tak se můžeme ptát: jak se kabinet Petra Fialy pere s největší domácí výzvou současnosti, tedy s energetickou a inflační krizí? Bohužel moc prostoru pro chválu nevidím. Vládní pomoc je nespravedlivá, místy asociální a nezodpovědná vůči budoucnosti. A taky voličsky neefektivní.
To, že je pomoc chaoticky prezentovaná, ještě prominout lze. Ale to, že je pomalá, se prominout nedá. Považme právě hojně diskutovanou energetickou úlevu. Odmysleme si, že už samotný název „úsporný tarif“ je nesmysl a na místě by bylo něco jako „sleva na zálohách“. Důležitější je, že teprve ve středu, po měsících od oznámení, že vláda něco chystá, jsme se konečně dozvěděli, jak to (asi) bude. A jak se dalo čekat, když už vláda s něčím přišla, je pomoc vzhledem k poslednímu vývoji cen elektřiny nedostatečná.
Newsletter Cash Only:
Ještě horší je všudypřítomná neadresnost. Vláda rezignuje i na elementární schopnost rozlišovat, kdo se bez pomoci neobejde a kdo ano. A to i tváří v tvář neudržitelnému rozpočtu. Kabinet se nedokáže vymanit ze zajetí českého státního paternalismu, tedy myšlenky, že všichni občané jsou dětmi státu, který je musí jako hodný král mít všechny stejně rád. Vliv má určitě i ostřelování ze strany opozice, která ale vždycky dokáže slíbit víc, než dokáže vláda dát.
Na levnější energie bude mít kupříkladu nárok úplně každý nejen bez ohledu na příjem, ale dokonce bez ohledu na výši nákladů na energie. Jinými slovy, autor tohoto textu s (nízkou) cenou elektřiny fixovanou do konce roku 2023 obdrží úplně stejnou slevu jako někdo, koho před rokem pustila k vodě Bohemia Energy a nyní platí pekelné ceny reflektující „novou tržní realitu“.
Nikoho z vlády nenapadlo zamyslet se, jaký smysl má úplně stejná dávka pro úplně všechny. Vždyť stát jsme úplně všichni. Není to tedy jen bohapusté přehazování peněz z jedné kapsy do druhé, a to za nemalých administrativních nákladů?
Dalším příkladem budiž pětitisícový příspěvek na dítě. Na ten má nárok každá rodina s ročním příjmem do milionu korun hrubého. Takže zhruba osm rodin z deseti. Skutečně si vláda myslí, že osm rodin z deseti je sociálně slabých či potřebných? Skutečně je vláda přesvědčena, že je spravedlivější dát (skoro) každému něco, než nuzným všechno?
Pětitisícový nápad je ale „jen“ rozpočtově nezodpovědný. Zato nedávná myšlenka ministra práce Mariana Jurečky, že by se u příspěvku na bydlení mohla posuzovat i splátka hypotéky, je navrch i asociální. Ne že by lidé s hypotékou nemohli mít problémy. Ale v průměru se jedná o skupinu lidí, kteří mají vyšší a stabilnější příjmy a také více možností, jak se se zvýšenými náklady poprat. Dolní pětina populace je na tom mnohem hůř.
Vlastně to celé není nijak překvapivé. Vláda jen pokračuje v tradici upřednostňování (bohatších) dlužníků před (chudšími) nájemníky. Tuto tradici ztělesňuje například dlouhá léta platná daňová uznatelnost úroků z hypotečních úvěrů (a daňová neuznatelnost výdajů na nájem).
Komentář k „úspornému tarifu“
Z dlouhodobého hlediska je ale vůbec nejhorší to, že vláda promarňuje šanci dát jakž takž dohromady rozpočet před tím, než se jeho řízení zase chopí dnešní opozice. Strany vládní koalice jsou omámené iluzí, že minulé volby vyhrály (na mandáty ano, na odevzdané hlasy nikoli), a doufají, že když slíbí či dají skoro všem aspoň něco, zvýší to jejich šanci vyhrát i volby další.
Vládní strany nechápou, že opozice, zvlášť tahle, bude ve slibování vždycky aspoň o krok napřed. A že obětováním (zbytků) fiskálního rozumu mnoho voličských hlasů z opačného tábora nezískají. Navíc můžou ztratit hlasy svých vlastních voličů. Ti, kdo volili koaliční strany, od „své“ vlády nečekají bezuzdné utrácení, nýbrž selektivní pomoc a fiskálně odpovědnou politiku. Dokonce i ty vyšší daně, které vláda tak zarputile odmítá, by jí spousta jejích voličů odpustila spíše než nekonečné tříset- až čtyřsetmiliardové deficity. Právě k nim ale vláda bohužel zcela neomylně směřuje.
