Článek
Z formálního pohledu je hezké, že země v potížích má po letech premiéra, který dokáže přednést televizní projev, jenž má strukturu, zřetelné sdělení i naléhavost. Příjemnou změnou proti minulému období je i to, že předseda vlády hovořící „k národu“ zjevně nevidí svou řeč na obrazovce čtecího zařízení poprvé v životě, dokonce se lze domnívat, že se na jejím textu nemalou měrou sám podílel.
Nicméně Česko v danou chvíli nebojuje o cenu za státnictví, ba ani za rétorickou dovednost. Mnohem spíš bojuje o vlastní budoucnost, o bezprostřední osud sociálního smíru, o důstojnou existenci nízkopříjmových domácností bičovaných cenovými šoky. A ve světle strachu z data splatnosti každé další faktury za elektřinu je Fialova pětiletá vize „energetické suverenity“ spíš intelektuálním cvičením než nabídkou bezprostřední úlevy a pocitu, že vláda ví, co a pro koho dělá.
Ano, Fialovu vystoupení předcházela standardní vládní tisková konference, na níž se premiérovi kolegové snažili představit plán pomoci pro nejbližší budoucnost. Zejména úsporný energetický tarif by měl být dosud největší „bazukou“, s jejíž pomocí chce kabinet chránit Čechy před dopady zdivočelých cen.
Podle důvodové zprávy k příslušnému návrhu novely energetického zákona by se rozpočtové dopady této pomoci mohly pohybovat kdekoli mezi 16 a 65 miliardami korun. Že je to trochu velký rozptyl? Ano, je. A to je jenom jeden z problémů, které s sebou návrh nese.
Vláda na jedné straně s pompou schvaluje novelu energetického zákona, která má stvořit „úsporný tarif“. Novela je ale jenom právním rámcem, jenž určuje základní technický postup a zmocňuje vládu, aby svým nařízením, tedy podzákonnou normou, určila rozsah pomoci, její adresáty, výši, termíny, dobu platnosti, zkrátka skoro všechno. Pro vládu jde v podstatě o legislativní bianco šek, který jí (i jejím nástupkyním) umožní lusknutím prstu vyrábět výdaje v desítkách miliard korun.
Podle ministra průmyslu Jozefa Síkely vláda počítá s výdaji na nadcházející topnou sezónu kolem 66 miliard korun. Na samotnou dotaci energetických faktur půjde 27 miliard, Síkela se tedy pohybuje spíše v dolní polovině rozptylu uváděného v důvodové zprávě. Zároveň ovšem vláda přichází s odpuštěním poplatku na podporu obnovitelných zdrojů, což je v úhrnu dalších 23 miliard. Zlevnění faktur za elektřinu a plyn by tedy mělo být skutečně znatelné. Potud má návrh skutečný smysl.
Jenže je tu několik háčků.
Například samotné nařízení vlády dosud neznáme, mělo by vzniknout během několika týdnů. Ministr Síkela i premiér Fiala na jedné straně upozorňují, že nelze kompenzovat všechno všem, ale jedním dechem dodávají, že úsporný tarif bude plošný a ve fakturách si jej všimnou všechny domácnosti. Jenže samotný zákon, který vládu k dotování energií zmocní, musí ještě projít alespoň zkráceným legislativním procesem – a opozice si k němu nepochybně bude chtít říci svoje.
V neposlední řadě bude zákon také potřebovat – jak v připomínkovém řízení upozornili vládní legislativci – razítko od Evropské komise. Protože pustit nárazově desítky erárních miliard do jednoho konkrétního odvětví, to je učebnicový příklad „veřejné podpory“, na kterou je Brusel z dobrých důvodů velmi háklivý. Je pravděpodobné, že v případě krizových zákonů bojujících s rozjetou inflací budou komisaři shovívavější, ale i tak může samotný proces notifikace celou věc zdržet o další týdny. Takže je otázkou, zda bude šedesátimiliardová bazuka vůbec nabita včas na to, aby ulevila domácnostem před zimou.
Druhým problémem je, že vláda zapomněla na čtyři miliony lidí, kteří mají svá bydliště připojená k centrálnímu vytápění. Přes všechno náhlé ujišťování jsou plány na podporu tepláren a centrálních kotelen v bytových domech ještě mlhavější než úsporný tarif pro koncové odběratele plynu a elektřiny. Zatímco domkáři v satelitních městečkách mohou čerpat naději alespoň z rámcového zákona, lidé v panelákových bytech mají jen vágní příslib několikamiliardových investic do teplárenství bez jakékoli představy mechanismu, jímž by se tyto peníze objevily zrovna v jejich fakturách. Z tohoto pohledu je cílení vládní pomoci vysloveně nešťastné.
A konečně je tu neodbytná otázka, kde chce vláda těch 66 miliard na svou energetickou bazuku vůbec vzít. Víme, že „vláda poskytne“, „vláda vyhradila“, „vláda alokuje“, ale odkud se tyto peníze vezmou, netušíme. A není to málo peněz. Jsou to dobré dvě třetiny sumy, o niž Fialova ODS společně s hnutím ANO připravila každoroční státní příjmy populistickou daňovou revolucí.
Bez jasných odpovědí na tyto otázky a bez jasnější perspektivy pro opomenuté lidi z paneláků může impozantní vládní zbraň proti energetické chudobě skončit nečinně ve vitríně jako nešťastný exponát, který nedokázal ani vystřelit včas, ani zasáhnout cíl.
