Komentář: Vláda s pompou šetří peníze, které už utratila

Rok a půl vláda tváří v tvář katastrofálnímu stavu veřejných financí dělala mrtvého brouka. Ignorovala i své předvolební sliby, že české rozpočty uzdraví. S příchodem letošního jara se konečně probudila k akci.

Bohužel jediným nezpochybnitelným pozitivem představeného konsolidačního plánu je poznání a přiznání, že když za čtvrt roku 2023 vytvoříte deficit jako za celé roky 2013 a 2014 dohromady, je to stav nezdravý a neudržitelný. A něco se musí stát.

Samotný balíček, respektive jeho struktura, už moc důvodů ke spokojenosti nedávají.

Zaprvé – fakt, že vláda, která je u moci rok a půl, stále ukazuje na předcházející „populisticko-socialistické vlády“ jako viníka současného rozpočtového marasmu, je smutný. Trochu připomíná letité stížnosti hnutí ANO, že za všechno zlé může Kalousek.

Čistě na vrub této vlády jde přitom řada kroků, které deficit zásadně prohlubují. Zcela neadresná pomoc s cenami energií, růst důchodů, vyšší mzdy učitelů a zaměstnanců státu… Premiér zároveň taktně mlčí o tom, že to byla jeho ODS, která hlasovala pro zrušení superhrubé mzdy, čímž snížila inkaso příjmové daně od fyzických osob o sto miliard.

Zadruhé – jádro představeného „ozdravného“ plánu má být v rušení dotací a úsporách na provozu státu. V roce 2024 se má tímto způsobem uspořit 62 miliard korun. Jen samotné zpřísnění dotací má přinést v příštím roce úsporu 46 miliard. Celá prezentace ale neobsahuje žádné bližší informace, kde přesně se má těchto 46 miliard vzít.

Evidentně to netuší ani dotčená ministerstva. Snad kromě Ministerstva průmyslu a obchodu, které prý hodlá požadovaných 20 miliard ušetřit zrušením dotací na obnovitelné zdroje energie. Je otázkou, zda v situaci, kdy se Evropa snaží všeobecně „zelenat“, je zrovna toto nejvhodnější kandidát na ořezání.

V roce 2022 bylo těchto dotací na OZE za 22 miliard korun (z celkových 60 miliard v kapitole Ministerstva průmyslu). Takže si na ministerstvu zřejmě řekli, že když osekají OZE na nulu, mají splněno.

Spíš si tedy myslím, že na OZE nakonec v takové míře nedojde. Místo toho bude ministr Síkela doufat, že ceny energií zůstanou nízko, takže už nebudou potřeba dotace na jejich kompenzaci (letos za první čtyři měsíce celkem 37 miliard korun). Pak by se oněch 20 miliard v příštím roce uspořilo prakticky bezbolestně.

Další dotčená ministerstva však vůbec netuší, co škrtnou. Což není překvapivé, když si uvědomíme, že ozdravný plán třeba nařizuje uspořit deset miliard na (neinvestičních) dotacích v kapitole zemědělství a šest miliard v dopravě. Přitom oba rezorty rozdaly v roce 2022 na těchto dotacích zhruba po šesti miliardách.

Celé to působí dojmem, že hlavní vládní mantra zněla „postavíme to na dotacích, protože jsme to před volbami slibovali“. Nějak se přitom zapomnělo na úvahu, zda to je vůbec možné. Problém se prostě přehodil na jednotlivá ministerstva, ať to nějak udělají.

Další úspory jsou oznamovány k uzoufání nekonkrétně. Uspořit na platech ve státním sektoru deset miliard je chiméra. Toho lze dosáhnout leda na papíře tím, že se zruší neobsazená místa. Skutečně si někdo myslí, že když vláda před pár týdny schválila indexaci platů učitelů na 130 procent průměrné mzdy, ušetří na platech 10 miliard?

Ostatně už to, že vláda podmiňuje tuto úsporu „snížením agend státu“, dobře ukazuje, jak vážně to myslí. Nedokážu si vybavit žádnou činnost, jíž by se stát v posledních dvaceti letech zbavil, propustil příslušné zaměstnance, a tím ušetřil na platech. Tendence je přesně opačná, stát bobtná.

A nakonec – snížení provozních výdajů o pět procent v každém rezortu. To je vrcholný výkon v disciplíně obecných, nekonkrétních a nekontrolovatelných příslibů.

Na straně zvýšení příjmů vidíme v balíčku přehlídku promrhaných příležitostí a naprostých partikularit – a také pár rozumných nápadů, které však rozpočet nemají šanci zachránit.

Rozumným nápadem je třeba zvýšení daně z nemovitosti, které přinese v roce 2024 devět miliard. Správný je také růst firemní daně. Nová jednadvacetiprocentní sazba staví Česko rozumně někam mezi nízké korporátní daně ve střední a východní Evropě a vyšší daně v Evropě západní. V roce 2025 by měl tento krok přinést 22 miliard. Stejně tak lze pochválit růst minimálního vyměřovacího základu OSVČ na sociální pojištění.

Naopak naprostou podružností bez valného dopadu na rozpočet je rušení 22 daňových výjimek s celkovým dopadem v příštím roce lehce přes dvě miliardy. Vyzobávání výjimek ke zrušení a zdanění je navíc zcela chaotické a plné protikladů. Vyšší zdanění alkoholu ano – ale jen pokud alkohol není náhodou v tichém vínu. Zrušení školkovného s poukazem na to, že jej uplatňují středně- a vysokopříjmové skupiny obyvatel, ano – ale zrušení odpočtu hypotečních úvěrů, které také nejsou zrovna výsadou nejchudších skupin obyvatelstva, to už ne.

Marginálně vzroste počet fyzických osob dotčených vyšší (23procentní) sazbou příjmové daně. Ale zároveň jsme zjevně spokojeni s tím, že máme čtvrtý nejvyšší podíl OSVČ na zaměstnaných v EU (15 procent), nicméně tato skupina přispívá díky štědrým paušálům k výběru daně z příjmu fyzických osob pouhými dvěma procenty.

A naprosto mi pak uniká, co v ozdravném balíčku dělá revize DPH, která povede ke čtyřmiliardovému propadu příjmů z této daně, tedy k prohloubení deficitu.

Z celého balíčku tak čouhají dvě věci.

Jednak vidíme, že byl šitý horkou jehlou poté, co se vládě rozpočet zcela vymkl zpod kontroly. Něco se prostě udělat muselo a muselo to být rychle, tak se něco udělalo, a zcela rozhodující „detaily“ už si nějak pořeší jednotlivá ministerstva.

A jednak vidíme, že vládě zcela chybí odvaha k radikálním krokům. Bez návratu ke zdanění na úrovni před zrušením superhrubé mzdy, bez omezení či zrušení paušálů OSVČ nebo bez zásahu do důchodů veřejné finance dohromady dát nelze.

Celý představený balíček přinese úsporu několika desítek miliard, z nichž ale většinu vláda už stejně utratila (jen růst učitelských platů bude stát příští rok přes dvacet miiard) nebo záhy utratí (koalice jedná o růstu rodičovského příspěvku, důchody se valorizovat také nepřestanou). Navíc se zpomalením růstu nominálního HDP, které nás čeká, se vytratí i „inflační prémie“ na příjmové straně rozpočtu.

Sečteno a podtrženo, příští rok touto dobou bude rozpočet nadále ve zcela dezolátním stavu. A vláda snad konečně pochopí, co má udělat. I když vzhledem k tomu, že tou dobou bude zbývat rok a půl do sněmovních voleb, mám jisté pochbynosti.