Komentář: Vít Rakušan se ministrem vnitra neměl stát

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Obyčejný člověk se v tom začíná ztrácet. Nový šéf civilní rozvědky Petr Mlejnek sehrál podle premiéra Petra Fialy pozitivní roli při objasňování policejní akce Dozimetr. Pražská vrchní žalobkyně Lenka Bradáčová kontrovala, že o ničem takovém neví.

Pořád tedy s jistotou nevíme, jestli si pan Mlejnek zaslouží respekt za dosavadní kariéru na Ministerstvu obrany a u Vojenského zpravodajství, nebo naopak odsudek za styky s gaunery. Možná ale ve zvláštním světě špionů a agentů platí ona klasická odpověď z filmu Limonádový Joe: Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina.

Správnou odpověď se možná nikdy nedozvíme, ale nám obyčejným voličům pořád chybí něco důležitějšího. A vlastně i docela jednoduchého. Aby ministr vnitra Vít Rakušan přesvědčivě a nějak šířeji veřejnosti vysvětlil, proč tolik trvá Petru Mlejnkovi v čele špionů, když jeho důvěryhodnost byla opakovaně zpochybněna.

Poprvé tím, že byl v minulosti opakovaně v kontaktu s Michalem Redlem, ústřední postavou pražské kauzy Dozimetr. A podruhé tím, že jeho manželka spoluvlastní firmu poskytující ochranu proti odposlechům.

Co dnes můžeme říct: udělat z Víta Rakušana ministra vnitra byla chyba. Ostatně on sám říká, že v kachlíkárně - budově Ministerstva vnitra na pražské Letné - se stal ze sympaťáka třídním průšvihářem. Kdyby si šéf hnutí STAN vybral jemu bližší školství nebo zahraničí, pravděpodobně by dnes byl pořád tím sympaťákem.

Čtyřiačtyřicetiletý sebevědomý politik, který po různých volbách pravidelně vedl žebříčky preferenčních hlasů, nastoupil na vnitro špatně připraven. I přesto, že byl v minulém volební období jako opoziční poslanec ve Sněmovně členem bezpečnostního výboru a také šéfem komise pro kontrolu činnosti Vojenského zpravodajství. Ani to jako průprava nestačilo.

Neznalost tvrdého prostředí policie a bezpečnostních složek, kde tradičně každý bojuje s každým a kdekdo vám našeptává ty nejlepší rady, samozřejmě Víta Rakušana nijak neomlouvá. Naopak, pokud si o vnitro řekl, měl být na těžkou disciplínu připraven a přijít tam už s promyšlenými kroky.

Na celé kauze je zároveň pozoruhodné mimořádné angažmá šéfa hnutí ANO Andreje Babiše. Opoziční lídr si právě výměnu ředitele rozvědky vybral jako důvod, kvůli němuž se pokusí shodit Fialovou vládu. Proč si expremiér k útoku na kabinet raději nezvolil drahé energie, které jsou pro lidi a domácnosti určitě palčivějším problémem?

Když se podíváme do minulosti, najdeme odpověď. Vždycky, když se cokoliv měnilo v policii nebo tajných službách a nebylo po jeho, Andrej Babiš z toho udělal skandál první kategorie.

Jen namátkou: třeba v roce 2016 Babiš označil za „skandální“ sloučení protimafiánského a protikorupčního útvaru, kterým skončil odchodem Babišova spojence Roberta Šlachty od policie. V roce 2018 zase dramatickým tlakem donutil k rezignaci Michala Murína, nepohodlného ředitele Generální inspekce bezpečnostních sborů.

Andrej Babiš si zkrátka vždy dal velmi dal záležet na tom, aby u policie nebo v tajných službách měl nějaké své lidi. Ostatně Úřad pro zahraniční styky a informace, o který se dnes bojuje, dlouhé roky vedl Karel Randák, jeden ze spřízněných.

Proč je ale zrovna služba, která operuje výhradně v zahraničí, je pro Babiše tak důležitá? Investigativní novinář Jaroslav Kmenta v Magazínu Reportér upozornil, že to byla právě rozvědka, kdo se zajímal o podivné transakce s reklamou na Čapím hnízdě, kterou si platily Babišovy firmy sídlící v Německu.

Když se o tom pátrání Andrej Babiš dozvěděl, nechal podle Kmenty po vítězství ANO ve volbách v říjnu 2017 vedení rozvědky rozprášit. A do jejího čela dosadil jako ředitele Marka Šimandla, naprosto loajální úředníka.

Jeho odvolání tak dnes můžeme chápat i jako „deagrofertizaci“, kterou Vít Rakušan svým voličům sliboval. Ovšem druhým krokem, výběrem nástupce, to celé rychle pokazil. Najednou je všechno jinak: Místo o odřezávání Babišových chapadel se mluví o „Redlově mafii“. Katastrofální výsledek.