Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Dnešní koaliční vláda nastupovala do úřadu s písní o konsolidaci veřejných financí na rtech. Od začátku v ní ale byly slyšet falešné tóny. Při tvorbě rozpočtu na letošní rok, z velké části sepsaného ještě Alenou Schillerovou, se ještě jakž takž podařilo sladit noty. Za cenu rozpočtového provizoria, různě rozmístěných škrtů i účetních fint (jako ve zdravotnictví, kde vláda prostě přehodila břímě nákladů na hrb zdravotním pojišťovnám) se novému kabinetu podařilo snížit schodek navržený předchozí vládou skoro o 100 miliard korun. Což vypadalo dobře, zvlášť když se to nezkoumalo moc zblízka.
Pak ale přišla ruská agrese proti Ukrajině a její dopady společně s rozbujelou inflací – logicky – roztočily kola vládních výdajů do dalších obrátek. Na schválený deficit 280 miliard může vláda zapomenout. Ministr financí Stanjura si s novelou letošního rozpočtu dává načas, ale přinejmenším z odhadů ekonomů se zdá, že výsledek státního hospodaření bude o nějakých 40 až 50 miliard horší.
Nyní se prozatím mimo hlavní pozornost objevil návrh rozpočtu na příští rok a také střednědobý výhled na roky 2024 a 2025. Z materiálu citovali na sociálních sítích například Alena Schillerová (kriticky) nebo Miroslav Kalousek (ještě kritičtěji) a ve svém newsletteru novinář David Klimeš. Obrázek se dá dokreslit i nedávno zveřejněnou rozpočtovou strategií z dílny Ministerstva financí.
Převládající výsledný dojem je, že v hluku Putinova válečného šílenství definitivně zanikly i tóny konsolidační písně Fialovy vlády. V následujících třech letech počítají rozpočtové výhledy se schodky těsně pod hranicí 300 miliard korun. Žádná snaha o pohyb směrem k vyrovnaným, nebo alespoň k vyrovnanějším rozpočtům není na číslech patrná. Programové prohlášení vlády s příslibem „připravíme taková opatření, která umožní průběžně snižovat rozpočtové schodky“ působí pět měsíců po jeho zveřejnění jako dost zastaralý dokument.
SZ v ukrajinštině
Samozřejmě je válka, která před pěti měsíci nebyla, inflace se drží na desítky let nevídaných hodnotách a uprchlická krize si rovněž žádá mimořádné výdaje. Asi nikdo soudný nebude vládě vyčítat, že letos bude muset rozpočet přepsat a že i na příští rok započítává sociální i další výdaje, jež nebylo v předvolebním období ani těsně po nástupu k moci možné odhadnout.
Proč ale vláda počítá s 300miliardovými schodky i v letech 2024 a 2025, je trochu záhada. S ohledem na postupné zpřísňování podmínek pobytu uprchlíků (zkracování doby zdravotního pojištění, omezování humanitárních dávek a další tlaky na zařazení na trh práce) nelze předpokládat, že mimořádné výdaje působené uprchlickou krizí se udrží na dnešní úrovni. Navíc lze očekávat, že pokud nedojde k nějaké nečekané eskalaci konfliktu, bude se část lidí z Česka vracet na Ukrajinu. Stejně tak Ministerstvo financí ve své dubnové predikci očekává během příštího roku zklidnění inflace, takže ani případné výdaje na mimořádnou pomoc postiženým domácnostem by neměly proti dnešku dramaticky růst. Spíše naopak.
Navíc to jsou v kontextu celého rozpočtu všechno spíše drobné. Ano, desítky miliard zřejmě postupně půjdou na navyšování obranných rozpočtů a důchody budou po mimořádných zákonných valorizacích o dost dražší. Ale jsou to dostatečné důvody pro rezignaci na snahu uzdravit veřejné rozpočty a vrátit schodky k méně astronomickým hodnotám?
Jestliže vláda narazila na limity konsolidačních snah, není to ani vina uprchlické krize, ani vina inflace. Hlavní strukturální problém spočívá v nesmyslné změně daní, kterou v roce 2020 prosadila rukou nerozdílnou tehdy opoziční ODS společně s vládním hnutím ANO a polovládní SPD. Od prvního ledna roku 2021 chybí českému rozpočtu každý rok zhruba 100 miliard korun. Další mnohamiliardové škody na příjmové straně napáchalo nepromyšlené rušení dalších daní od daně z nabytí nemovitosti po daň silniční.
Takové úpravy daní jsou jistě legitimní a politicky je lze srdnatě hájit, ale pokud nejsou provázeny opatřeními na straně státních výdajů, jsou také nehospodárné a hloupé a vedou k vyššímu zadlužení země. A na výdajové straně se rozhodně nešetřilo. Naopak se za covidu velkoryse zvyšovaly mandatorní výdaje, ať šlo o důchody, výdaje na školství nebo platbu za státní pojištěnce do zdravotnictví. Všechno jistě bohulibé výdaje, ale bez jakéhokoli krytí na straně rozpočtových příjmů.
Z rozpočtového výhledu se zdá, že modeláři na Ministerstvu financí narazili na kvadraturu kruhu – prostě nelze souběžně velkoryse snižovat daně, velkoryse zvyšovat výdaje, a ještě navíc konsolidovat veřejné finance. Pokud se vládě nepodaří z tohoto bludného dluhového kruhu včas vyskočit, nechá za sebou větší dluh než kabinet Andreje Babiše. A to je určitě něco, co si Petr Fiala do svého politického životopisu psát nechce.
