Článek
Je stará známá věc, že hranice mezi lékem a jedem je v mnoha případech velice tenká a určená jen precizním dávkováním. Proto se v ustáleném rčení mluví o lékárenských vahách, na nichž je třeba vážit ingredience, jichž musí být úplně přesně akorát. Když se vláda rozhodla léčit díry ve státním rozpočtu kompenzacemi zdivočelých cen energií prostřednictvím „válečné“ daně z mimořádných zisků, pustila se na podobně tenký led, na němž se pohybují lékaři a lékárníci od dob Hippokratových.
Konečně máme k dispozici oficiální paragrafové znění návrhu, který má „daň z neočekávaných zisků“ zakotvit do českého právního řádu. Není ambicí tohoto textu hodnotit, kolik a jak širokých cestiček optimalizujících novou daňovou povinnost v návrhu je, ale můžeme si být jisti, že účetní oddělení velkých firem už se jejich hledání intenzivně věnují.
Windfall tax očima akcionáře ČEZ
Obecně návrh podle přiloženého zdůvodnění očekává „léčebný účinek“ válečné daně ve formě dodatečných příjmů státního rozpočtu ve výši 85 miliard korun v roce 2023 (dalších 15 miliard by měl přinést evropský strop na výrobní cenu energií). To je v mnoha směrech odvážný odhad. V pracovním materiálu Národní ekonomické rady vlády se sice podobné odhady vyskytují, ale pro poněkud jiné nastavení daně. Navíc je u nich uvedeno, že jsou, jak ekonomové rádi říkají, zatíženy velkou mírou nejistoty – nikdo dnes neví, jak se bude hospodaření firem v příštím roce vyvíjet a někteří ekonomové včetně členů NERV upozorňují, že 85miliardový výnos může být při nepříznivých scénářích hodně nadsazený.
To ovšem šéfovi státní kasy Zbyňku Stanjurovi nezabránilo pracovat s těmito odhady i v oficiálním návrhu. A nejen tam – stomiliardový příjem rovnou zapracoval i do návrhu státního rozpočtu na příští rok. Daň se sice bude (pokud Stanjurův návrh projde v této podobě) vztahovat až na zisky vzniklé v příštím roce, ale dotčené firmy ji budou platit zálohově. A zálohy placené v příštím roce se budou – přinejmenším v části účetního období – počítat z „fiktivní daně“ ze zisků v roce letošním.
Pokud by tedy dotčené firmy měly v příštím roce významně nižší zisky než letos (a že se o to budou snažit, na to si klidně vsaďte), může se snadno stát, že Stanjura bude nemalou část peněz vybraných na zálohách zase vracet.
S mimořádnou daní jsou navíc, jako s každým lékem, spojena také rizika nežádoucích účinků a nečekaných reakcí. I to je vliv oněch „jedů“, které jsou v mimořádném zdanění obsaženy. A není jich málo.
V první řadě návrhu chybí transparentnost. Energetická odvětví Stanjura vybral plus mínus podle evropských doporučení, ale přidal k nim navíc ještě banky. Energetické firmy zcela zjevně těžily z mimořádného růstu cen elektřiny a plynu, jehož příčinou (i když rozhodně ne jedinou) byla ruská agrese proti Ukrajině a následná Putinova energetická válka proti Evropě. Pokud chce stát brát část mimořádných zisků v tomto odvětví, je to principiálně pochopitelné, i když samozřejmě velmi záleží na provedení.
Kdo dosáhne na strop?
Banky ale vydělaly především na růstu úrokových sazeb. Ten byl důsledkem rostoucí inflace, která zdivočela už před válkou. Úrokové sazby určované centrální bankou jsou navíc zcela standardní součástí tržního prostředí ve finanční branži. A na tom, že rostou, když roste inflace, není nic mimořádného ani neočekávaného. Jinými slovy příčinná vazba mezi válkou a celkovou inflací je ještě mnohem volnější než vazba mezi válkou a cenami energií.
Za velkou část inflace je zodpovědná česká (a nejen česká) rozpočtová politika z covidového, ale i předcovidového období. Opět – ne že by se banky nemohly o část zvýšených zisků v kritickém období se státem podělit. Ale chtělo by to šikovnější nástroj typu jednorázového solidárního příspěvku. Prohlašovat zisky plynoucí z prostředí určeného nezávislým regulátorem měnové politiky za „mimořádné“, či dokonce „nezasloužené“ je dost nebezpečná věc.
Pokud v bankovním sektoru do budoucna zavládne obava, že období vyšších úrokových sazeb je automaticky obdobím vyššího rizika mimořádného (a velmi vysokého) zdanění zisků, banky tomu přizpůsobí své chování. Ztlumí úvěrovou aktivitu a jejich hlavní motivací bude optimalizovat své hospodaření tak, aby se vyhnuly oku chtivého státu, který si vždycky bude potřebovat zahojit nějakou tu rozpočtovou bolístku.
Celý koncept „windfall tax“, jakkoli je v dané situaci pochopitelně politicky atraktivní, činí podnikatelské prostředí hůře čitelným a předvídatelným. Což ministr Stanjura svým návrhem bohužel ještě podpořil.
Například tím, že z blíže neuvedených důvodů vynechal z mimořádné daně menší banky, které přitom z prostředí vyšších sazeb tyly relativně úplně stejně jako „velká šestka“, jíž se daň dotkne. Zisky menších ústavů z tvrdší měnové politiky ČNB jako by byly méně „mimořádné“ a „nezasloužené“ než tytéž zisky velkých hráčů.
Problematický je i výpočet „normálního“ zisku, proti němuž se „mimořádnost“ aktuálního zisku poměřuje. Stanjurův návrh počítá s tím, že „normálním“ ziskem v roce 2023 bude průměrný zisk firmy z let 2018 až 2021 zvýšený o 20 procent. Co je nad to, je „windfall“ a má být zdaněno.
SPECIÁL: Jak zvládnout krizi
Vše na jednom místě: Máme pro vás kalkulačky, přehledné návody, energetickou poradnu, přehled všech dotací a odpovědi na další otázky, které vám pomohou snížit dopady zdražování.
Problém je, že stejný výpočet bude platit nejen pro rok 2023, ale také v dalších dvou letech. Výrazně logičtější by bylo posouvat i hranici pro výpočet – tedy do výpočtu „normálního“ zisku pro rok 2024 započíst i zisk z roku 2022 a tak dále. Daň by se tímto mechanismem postupně sama eliminovala – zejména pokud by se vyšší úroveň zisků stala novým normálem. Stanovení nehybného srovnávacího období naopak působí dojmem, že stát očekává delší éru vysokých zisků a chce si z nich ukrojit co největší díl. Což už vypadá jako chamtivost. Pokud firma v roce 2024 dosáhne stejného zisku jako v roce 2023, bude tento zisk znovu vyhodnocen jako stejně „mimořádný“ a „neočekávaný“ a bude stejně tvrdě zdaněn.
Kdybychom se měli přidržet zdravotnické metafory z úvodu tohoto textu, Stanjurův lék na vysoké rozpočtové náklady kompenzací vysokých cen elektřiny má velmi nejistý léčebný účinek, zato velká rizika účinků nežádoucích. Pokud zabere a český erár skutečně příští rok zkasíruje velké hráče o sto miliard, pak snad bude možné říci, že ta rizika stálo zato podstoupit.
Jenže reálně hrozí i scénář, že inkaso válečné daně bude výrazně nižší, rozpočtový šrám nezahojí, zato způsobí celému podnikatelskému prostředí i společnosti šeredný a dlouhodobý bolehlav.
