Článek
Daň z mimořádných zisků, kterou Fialova vláda pracovně označovala za „válečnou“ (byť na zbrojovky uvalena není), je na světě. Bude se týkat bank, které na „daňové lopatě“ seděly již od dob, kdy do zdejší hospodářské politiky promlouval Bohuslav Sobotka, a které za vlády Andreje Babiše z této lopaty slezly výměnou za sliby, že budou financovat užitečné investiční projekty (což se i kvůli nečinnosti státu nestalo). Kromě finančních domů se daň dotkne i energetických firem a rafinerií.
Můžeme teoretizovat o tom, zda je to systémové řešení, zda je v současné situaci akceptovatelné (mimořádné situace volají po mimořádných krocích), zda vláda skutečně vybere 85 miliard (těžko), či o nuancích stanovení hranice mezi řádným a mimořádným ziskem. To všechno jsou bezpochyby věci podstatné. Ale ještě podstatnější je věc jiná. A bohužel nejistá.
Komentář k bankovní dani
Pochopila teď už vláda, že bez růstu daní stát v jeho současné velikosti a štědrosti nezaplatíme, anebo nepochopila? Dokáže Fialův kabinet využít toho, že po zdanění bank a energetik bude v populaci o něco menší (nezaměňovat za „malý“) odpor k tomu, aby vzrostly i jiné daně? Chápe vláda, že cesta, kterou se v Rozpočtové strategii na roky 2023 až 2025 vydala a na níž plánuje 300miliardové deficity, je cestou do Řecka? Chápe, že nemůžeme neustále zvyšovat důchody a platy a pomáhat všem, a přitom nevybírat adekvátní daně?
Nejsem si vůbec jistý. Ale pokud ministři chápou, že v současné rozpočtové situaci mají na výběr mezi nárazem do zdi za pár let a růstem daní ihned, dovolím si přispět několika nápady, jak k příjemnější z těchto dvou alternativ přistoupit.
Zaprvé – růst míry zdanění fyzických osob se v průměru (to je důležité!) musí vrátit na úroveň před takzvaným zrušením superhrubé mzdy. V roce 2019 (před covidem) činily celostátní příjmy z této daně 247 miliard korun. V roce 2021 to bylo 173 miliard.
Vezmeme-li v potaz, že celkový objem vyplacených mezd a platů narostl mezi roky 2019 a 2021 o 119 miliard, je jasné, že jen tato daňová změna nás stála 100 miliard. Růst tohoto zdanění má být doprovázen růstem daňové progrese, která ponechá nižší daně lidem s vyšším sklonem ke spotřebě (tedy s nízkými příjmy) a zvýší je nad úroveň prosince 2020 lidem s vyššími příjmy.
Zadruhé – štědré výdajové paušály pro OSVČ se musí snížit, nebo ještě lépe zrušit. Výdajové paušály jsou stálicí českého systému od roku 1993 a kdysi dávaly smysl. Vést účetnictví bylo novum a administrativní zátěž s tím spojená byla vnímána jako brzda podnikání. V roce 2022 je to však přežitek. Z vedení účetnictví se stala online služba za pár korun, kterou objednáte, aniž byste museli opustit teplo provozovny.
Poslechněte si podcast 5:59
Namístě je proto buď zrušení, nebo alespoň znatelné omezení paušálů, přinejmenším na úroveň roku 2004, kdy se vesměs pohybovaly mezi 25 a 30 procenty. Kolik by takový krok mohl vynést? Vzhledem k počtu OSVČ na hlavní činnost přesahujícímu 645 tisíc lidí to klidně může přinést desítky miliard korun. Je-li průměrný příjem sebezaměstnaného stále 1,8násobek průměrné mzdy, pak při snížení průměrného paušálu z 50 na 25 procent mluvíme o výnosu kolem 25 miliard (v případě zrušení paušálů více), a to jen u OSVČ na hlavní činnost.
Zatřetí – nemovitosti musejí začít přispívat do státní kasy vetší měrou. Nemám na mysli boje s větrnými mlýny jménem „Airbnb“ nebo „investiční byty“ (o které se už dnes stará ČNB svými vysokými sazbami). Nemám na mysli ani návrat daně z nabytí nemovitosti. Jde mi o změnu způsobu (a zvýšení) zdanění nemovitostí. Problém není ani tak v tom, že je počítána na základě plochy (a nikoli na základě tržní hodnoty) nemovitosti, ale v tom, že celkově tato daň, která je z povahy věci velmi málo distorzní, přináší do rozpočtu jen zhruba 11 miliard ročně. Pokud bylo v roce 2011 podle sčítání v Česku 4,8 milionu bytů, tak i malá daň (třeba ve výši čtvrt procenta ročně) přinese do rozpočtu čtyřikrát tolik.
Začtvrté – lze reformovat systém daňových úlev tak, aby nebyl tak falešně spravedlivý jako dnes. Celkových úlev na dani z příjmů fyzických osob bylo v roce za 378 miliard (a jen za 21 miliard u právnických osob). Nemusíme hned začít danit důchody (úleva zhruba za 70 miliard) nebo plnění ze zdravotního pojištění (46 miliard). Ale i jen mírné odstupňování slevy na poplatníka (představující 32 procent objemu všech úlev, tedy asi 120 miliard korun) nebo na děti (11 procent, zhruba 40 miliard) podle příjmu může lehce vynést dalších 25 miliard.
Ani to, že je člověk (bohatý) poplatník, ani to, že má děti, přece není nemoc. A zdá se mi spravedlivější, aby stát takto ulevoval chudším segmentům populace. Stále je zde také výjimka u úroků z úvěrů na bydlení (vzhledem k nemožnosti odečtu nájemného velmi asociální), která představuje zhruba pět miliard korun.
Ano, také na straně výdajů je kde šetřit. Největší prokletí českého daňového a sociálního systému, tedy jeho plošnost a neadresnost, nás stojí desítky zbytečných miliard. Nemá žádný smysl posílat 5 000 korun čtyřem rodinám z pěti ani pomáhat s energiemi všem. Ale vyhrabat se z gigantické díry, do které jsme po covidu spadli, se jen úspornými kroky zkrátka nepodaří. Doufám, že si to vláda uvědomuje.
