Článek
Nepřekvapí, když se Česko objeví na čelných místech mezinárodních žebříčků, které například srovnávají ceny energií, růst státního dluhu nebo obrat maloobchodu. Z řádu věcí se proto nevymyká druhá pozice, kterou Čechům na světě přisuzuje „Crony capitalism index“, tedy „Index kamarádského kapitalismu“ britského týdeníku The Economist.
Tvrzení, že v tuzemsku kvetou klientské vztahy mezi státní byrokracií a nejbohatšími podnikateli nejvíc hned po Putinově Rusku, může překvapit a šokovat, jako u řady dalších žebříčků a statistik však nemusí přesně popisovat realitu. Obyčejná a spíše nudná země jako Česko se do jejího čela může dostat také náhodou.
Index týdeníku The Economist je seriózní v tom ohledu, že umožňuje přezkoumat metodu svého vzniku. Opírá se o veřejně dostupné analýzy časopisu Forbes, který sleduje objem majetku dolarových miliardářů. Přitom v přehledech Forbesu hrají tuzemci prominentní roli.
Mezi čtyřmi sty nejbohatšími lidmi světa se letos najde hned pět Čechů s majetkem přes šest miliard dolarů. Tak vysoko se nedostal žádný z boháčů, kteří vyrostli v bývalých komunistických státech, pokud se nepočítají mnohem silnější ekonomiky Ruska a Číny.
Až do páté stovky se zařadili nejbohatší polský průmyslník Michał Sołowow a ukrajinský magnát Rinat Achmetov. Srovnatelný počet podnikatelů s majetkem přes pět miliard dolarů se nenajde ani v tradičních a hlavně bohatších kapitalistických ekonomikách, jako jsou Nizozemsko nebo Belgie, srovnatelné výsledky jako čeští kolegové vykazují miliardáři ve Švédsku, Dánsku a Rakousku.
Mohlo by vás zajímat:
Analýzu Forbesu využil The Economist k porovnání majetků dolarových miliardářů s HDP, tedy ekonomickým výkonem dané země. Podle této metodiky vlastní 11 nejbohatších Čechů majetek na úrovni 18 procent HDP. Ještě důležitější roli hrají boháči v Rusku, Singapuru a Švýcarsku, kde jejich majetek přesahuje 20 procent HDP.
Rozhodujícím krokem pro žebříček The Economist je podle článku „Trnitá cesta miliardářů“ hodnocení, jestli majetek boháčů pochází ze „sektoru, který čerpá rentu“ (rent-seeking sector), jinými slovy z „kamarádského sektoru“ (crony sector).
Za čerpání renty se přitom označuje chování podniků, které mají blízko ke státu, například energetické firmy, bankéři, realitní magnáti, příjemci různého typu dotací. Právě vztah ke státu jim umožňuje přednostní přístup k půdě, ke zdrojům a licencím v regulovaných odvětvích, státní úřady navíc mohou v daných oborech tolerovat kartelové dohody. Jednou větou – „Crony capitalism index“ popisuje, jaký objem majetku získali miliardáři v kamarádském sektoru.
Tuzemské korporace v tomto sektoru získaly majetek o hodnotě 15 procent HDP. Těžko to může překvapit v zemi, kde tři z pěti nejbohatších provozují hlavní byznys v energetice, pozoruhodnější už je informace, že to znamená druhé místo po Rusku s 18 procenty HDP v rukou „kamarádů“. Přes deset procent se dostaly už jen dvě další země, konkrétně Malajsie a Singapur.
Jako každý žebříček je možné zpochybnit také index The Economist. Nejde jen o to, že rozhodnutí, kdo podniká v kamarádském sektoru, záleží na subjektivním rozhodnutí redaktorů týdeníku. Mimo jiné bylo hodnoceno jen 43 států, jejichž HDP přesahuje čtvrt bilionu dolarů. Česko překročilo tuto hranici teprve nedávno, proto také nebylo v minulých letech vůbec hodnoceno. Lze očekávat, že by některé menší země, jako třeba Gruzie, dopadly ještě hůře než Češi.
Když zemi ovládnou oligarchové
Přes všechny pochybnosti může index odhalit důležité rozměry ekonomického života. Například se pod nevinným názvem „kamarádského kapitalismu“ skrývá varování, že zemím s vysokým indexem hrozí kleptokracie, tedy vláda magnátů, kterým jde o to, přesměrovat prostředky z rozpočtu na soukromé účty. The Economist se odkazuje na klasické studie polského sociologa Stanislava Andreského, který popsal zlodějské režimy vznikající v šedesátých letech po pádu koloniálních impérií ve třetím světě.
Bližší tuzemským poměrům jsou teorie Joela Hellmana, bývalého děkana Georgetownské univerzity ve Washingtonu, který se věnoval transformaci ve východní Evropě a střední Asii po pádu komunismu. Popsal v ní rostoucí vliv tzv. oligarchů, kteří zbohatnou na privatizaci a postupně začnou kontrolovat vládní záležitosti, až nastane „state capture“, tedy převzetí státu nejsilnějšími kapitalisty.
Zatím největší využití ovšem získal termín „state capture“ koncem minulého desetiletí v Jihoafrické republice, jejíž veřejné finance ovládla po dohodě s prezidentem Jacobem Zumou podnikatelská rodina Guptů. Hellmanovy teorie tehdy pomohly vyšetřovatelům a prezidenta přivedly na několik měsíců do vězení.
The Economist korupční rizika dále nerozvádí, trvá však na tom, že příliš velká role kamarádských kapitalistů škodí národnímu hospodářství. „Pokud pouze jedna pětina bohatství ruských miliardářů pochází z ‚nekamarádského‘ sektoru, pak je vidět, jak deformovaná je tamní ekonomika,“ uvádí britští autoři.
V Česku zbývá na podnikatele ze sektorů, které mají větší odstup od státu, pouze jedna šestina miliardářského majetku.
Z tuzemského pohledu poukazuje britský týdeník na stejný problém jako měsíc stará výroční zpráva Nejvyššího kontrolního úřadu. „Naše ekonomika tak nějak neřízeně a plíživě přešla z tržní ekonomiky do ekonomiky, která je velmi silně závislá na dotacích. Součástí podnikání některých podnikatelů se prostě stane pravidelná dotace,“ varoval při její publikaci prezident Nejvyššího kontrolního úřadu Miloslav Kala.
