Článek
Ústí nad Labem (klišé o drsném severu můžeme vytknout před závorku) hlásí: zastupitelstvo v pondělí schválilo odkup roky opuštěného staveniště v centru města, takzvané díry, za 73 milionů korun. Pozoruhodné bylo, že se hlasovalo tajně. V naší veřejné správě veřejných záležitostí jde o průkopnický počin, který by neměl inspirovat k následování.
Vysvětlení nabídnuté primátorem Petrem Nedvědickým z ANO bylo prosté a odzbrojující: jeden z občanů zastupitele upozornil na trestněprávní odpovědnost (šlo o údajně příliš vysokou kupní cenu a další záležitosti). A tak se konšelé pojistili: když se nebude vědět, kdo jak hlasoval, tak si na nás nikdo nic nevezme. Ani policie, ani justice.
Plán se sice trochu zkomplikoval tím, že z 37členného zastupitelstva si hlasovací lístky vyzvedlo jen 20 lidí z koalice ANO, SPD a nezařazených, která od loňska tvoří městskou radu. Ale pro bylo jen 19 hlasů, jeden se zdržel – a kdyby se to někdy vyšetřovalo, dokažte, že tím nevinným jsem nebyl/a zrovna já! Ne, tahle strategie je neprůstřelná.
Ani ústečtí konšelé na rozdíl od poslanců nedisponují imunitou. A vědí, že opletačky za to, jak zastupitelé hlasují, přicházejí v úvahu naprosto reálně. Ústavní soud takové trestní stíhání připustil už v roce 2008 (Český Krumlov), k dalším případům patřily třeba Hladké Životice a Postoloprty. Všechny skončily pravomocným osvobozujícím rozsudkem, ale i tak bezesporu nešlo o zkušenost, o niž by komunální politici bůhvíjak stáli.
Cesta, jak tomu předejít: Tajné hlasování, na radnicích obyčejně vyhrazené – jako pro každého z nás – volebním záležitostem, se aplikuje u jakéhokoli bodu, který „něčím smrdí“. A je to. Know-how Ústí.
Jde pravděpodobně o legální postup. Ministerstvo vnitra ve svém přípisu na webu uvádí, že „požadavek veřejnosti je nutné spatřovat dominantně v účasti občanů na zasedání zastupitelstva, přičemž tento požadavek nemusí být tajným hlasováním narušen. To, že tajného hlasování může být v konkrétním případě zneužito ke snižování odpovědnosti členů zastupitelstva obce za přijatá rozhodnutí, je otázkou politické odpovědnosti, nikoli důvodem pro konstatování nezákonnosti.“ I když vnitro metodicky připomíná, že veřejné hlasování a zápis, kdo jak hlasoval, jsou transparentní a žádoucí, zákon o obcích je nevyžaduje.
To jsou práva a starosti zastupitelů. Voliči, místní obyvatelé a daňoví poplatníci zase mají právo své komunální reprezentanty kontrolovat, ověřovat jejich sliby a skutky, využívat takové informace pro své rozhodování a tím vším se podílet na veřejném životě. Tajné hlasování typu Ústí taková práva zjevně limituje a tenhle konflikt by mohl zajímavě rozebrat soud.
Do té doby, nastane-li někdy, si musíme vystačit s názorem: taková přeopatrnost zastupitelů je zaprvé hrubou neslušností vůči voličům a zadruhé přiznáním pochybností o vlastní jistotě v kramflecích. Proč by se jinak muselo hlasovat tajně? Je snad co skrývat?
Ano, pro politiky lze mít zlomek pochopení, netouží být „vláčeni po soudech“. Ale speciálně u tak velkého města, jako je Ústí, už se dá mluvit o „riziku podnikání“, s jakým do voleb a veřejných (a jsme zase u toho slova) funkcí šli. Tajné hlasování budí pochyby už tím, že odmítají nést odpovědnost, respektive otvírají si zadní vrátka, aby ji nést nemuseli.
Netransparentní rozhodování souvisí s korupcí a není náhoda, že organizace se jmenuje Transparency International. V jejím posledním Indexu vnímání korupce jsme se umístili na 41. příčce ze 180, což je snad ještě ucházející, ale o osm bodů za průměrem EU, což je bída. Kdyby si začala metodu Ústí osvojovat další a další zastupitelstva, změní se výkon veřejné moci ve frašku. „Všechno je na internetu“, ale pokud bude většina zastupitelů chtít, zmizí jejich hlasování před očima voličů v černé díře. Výsměch.
