Článek
Na cenách benzínu je vcelku dobře vidět, že než se populističtí politici stihnou vyřádit na sociálních sítích s všemožnými nápady od cenových stropů po daňovou revoluci, zvládne trh projít cenovým vrcholem i korekcí.
Pád cen na rotterdamské burze a postupný pokles cen na českých pumpách ale není důvod k oslavám ani k politickému sebeuspokojení těch představitelů státu, kteří se tvrdým státním zásahům do cen bránili. Do jisté míry jim dává za pravdu v tom, že zbrklé reakce motivované sklizní lajků na sociálních sítích nedávají smysl.
Současně ale platí, že pohonné hmoty jsou pořád velmi drahé, cenotvorba na čerpacích stanicích nejasná (zejména její vztah k momentálním výkyvům na surovinových burzách) a budoucí vývoj kvůli situaci na Ukrajině nelze odhadovat. Litr benzínu pořád stojí v průměru o tři koruny více než před týdnem a skoro o deset korun víc než před ruskou invazí na Ukrajinu.
Vláda reaguje rušením silniční daně, což je konkrétní opatření zaměřené na firmy, a zrušením přimíchávání biosložky do paliv, což je konkrétní opatření zaměřené na Andreje Babiše. Běžného spotřebitele benzínu má naopak uspokojit vágní příslib kontroly pumpařských marží. To není mnoho. Nápadně to připomíná přístup ke skokovému zdražení energií. Vláda vyjádřila lítost a trochu pohnula s příspěvkem na bydlení (ovšem pouze s jeho výší, nikoli s byrokratickým martyriem, které je s ním spojené). Tím si odškrtla problém domácností jako vyřešený a nadále se věnuje už jen velkým geopolitickým úvahám nad energetickou soběstačností.
Přísahat na tržní síly je se současnou vládní garniturou pochopitelný přístup. Ale čím méně vláda zasahuje v horních patrech cenotvorby, tím více by si měla hlídat sociální soudržnost a zachytávat ty, které kvůli vysokým cenám vtahuje past chudoby.
A to je bohužel důležitý širší obrázek boje o ceny pohonných hmot a energií. Podle guvernéra ČNB Jiřího Rusnoka, jehož odhady bývají spíše konzervativnější, může Česko brzy očekávat inflaci kolem 14 procent. Ještě před všemi covidovými a válečnými potížemi ukazovaly průzkumy, že pro celou třetinu českých domácností představuje zásadní existenční problém jednorázový výdaj ve výši 10 tisíc korun. Jak upozornil sociolog Daniel Prokop, v posledním roce žilo pod hranicí příjmové chudoby kolem 8 až 10 procent Čechů, poslední čísla počítaná těsně před ruským vpádem na Ukrajinu, tedy bez následujících cenových šoků, ukázala nárůst podílu chudých Čechů na 16 procent, což je hodnota, která odpovídá úvodnímu šoku těsně po začátku pandemie na jaře 2020.
Mnoho lidí prostě aktuální cenové šoky příjmově nezvládne. Ty, které netrápí cena benzínu, srazí do kolen ceny potravin nebo energií. Za čtrnáctiprocentní inflaci by nemohl jenom benzín. A stávající sociální systém na větší příval není připravený. Nejde jen o objemy peněz v kapitole ministerstva vedeného Marianem Jurečkou, to je obvykle řešitelný problém. Jde zejména o byrokratickou komplikovanost celého systému – málokdo tuší, v jaké situaci se domáhat příspěvku na bydlení, v jaké třeba mimořádné okamžité pomoci a kdy je čas sáhnout po žádosti o příspěvek na živobytí. Tyto informace přitom mohou být velmi brzy důležité pro desítky tisíc domácností, které dosud struktura systému sociální pomoci nemusela vůbec zajímat.
Aktivity vlády kolem bezprostředního vývoje ukrajinské krize (jak v oblasti vojenské a humanitární pomoci na místě, tak v péči o uprchlíky) jsou v tuto chvíli mnohem chvályhodnější než její přístup k vedlejším efektům války, jako jsou právě cenové šoky.
Bohužel to vypadá, že vláda je ochotna nechat se vtáhnout do falešného dilematu, zda se starat o uprchlíky, nebo o vlastní občany. Je nejvyšší čas, aby si ministři uvědomili, že o žádné dilema nejde, že jejich povinností je zkrátka zvládnout obojí, a to i za cenu výrazně zvýšených státních výdajů.
Pokud to pětikoalice nedokáže a bude uprostřed válečných cenových šoků křečovitě držet přísně úspornou politiku, velmi rychle se to projeví ve společenském pnutí. Toho zcela jistě a obratně využijí populistické politické síly, které se v prvních dnech mezinárodní krize díky dobré první reakci vlády, pilné práci neziskového sektoru a široké společenské solidaritě podařilo docela úspěšně marginalizovat. Zasloužený mezinárodní respekt, který vláda sklízí, by ministrům neměl zatemnit výhled na neutěšenou domácí situaci, jinak za to tvrdě politicky zaplatí.
