Článek
Aktuální debata o myšlence úprav důchodového systému ukazuje, že jsme to za ta léta možná celé nějak překombinovali. Tak to zkusme zase trochu zjednodušit.
Předně je dobré si říct, že návrh, o kterém informovaly Seznam Zprávy a který vyvolal současné vášně, není – bohužel – ničím, co by se dalo nazývat důchodovou reformou. Tu má sice vláda – stejně jako ta minulá a předminulá – ve svém programovém prohlášení, ale tohle fakt není ono. Tohle je drobná úprava parametrů.
Celý (nejen) český důchodový systém stojí na hledání rovnováhy mezi třemi základními veličinami. Představte si je jako vrcholy trojúhelníku a někde mezi nimi bod, který ukazuje nastavení důchodového systému.
První vrchol tvoří objem peněz vybraných na sociálním pojištění nebo jednodušeji balík peněz, který na výplatu důchodů máme. Druhý vrchol je parametr věku odchodu do důchodu nebo jednodušeji počet důchodců. A třetím vrcholem je takzvaný náhradový poměr neboli podíl výše průměrného důchodu na výši průměrné mzdy v ekonomice, ale klidně si to představte prostě jako výši důchodu.
Všechny tři parametry jsou úzce provázané, a to tak, že pokud přiblížíte nastavení systému příliš blízko jednomu z vrcholů, zbylé dva vrcholy se začnou hroutit.
Například - mohli bychom vyplácet důchodcům velmi vysoké penze. Ale pak bychom je museli vyplácet mnohem menšímu počtu důchodců (chodili bychom do důchodu velmi pozdě), nebo bychom na ně museli vybírat enormní množství peněz z kapes ekonomicky aktivních lidí. V krajním případě obojí.
Anebo - mohli bychom chodit do penze velmi brzy, klidně o deset let dříve než teď. Ale pak by musely být důchody buď extrémně nízké ve srovnání s výdělkem, anebo – opět – bychom na ně potřebovali vybrat obrovské množství peněz od těch, kteří ještě v penzi nejsou. V krajním případě obojí.
Anebo do třetice – mohli bychom výrazně snížit sociální pojistné, tím zlevnit práci, a povzbudit tak konkurenceschopnost české ekonomiky. Ale pak by důchody musely být extrémně nízké, anebo bychom je museli vyplácet extrémně nízkému počtu důchodců. V krajním případě obojí.
Pokud má být systém stabilní, musí být vyvážen někde mezi těmito třemi extrémy tak, aby dlouhodobě fungoval a nepotřeboval velké zásahy zvenčí – především v podobě mimořádných přísunů peněz. Protože když máte průběžný důchodový systém (aktuální důchody jsou vypláceny z aktuálně vybíraných odvodů od pracujících), který ale dlouhodobě nedokážete uživit z vybraného pojistného, pak máte systém nefunkční, neudržitelný, zhroucený. Jako v Česku.
Přečtěte si analýzu Petra Holuba
Než mi začnete spílat, proč plýtvám vzácným digitálním prostorem na takové triviality, měl bych jeden bod obhajoby. Je dobré si připomenout, že Babišova a před ní i Sobotkova vláda několikrát mimořádně, tedy nad zákonný rámec, valorizovaly důchody, Sobotka prosadil velkorysejší valorizační mechanismus a Babiš zase zvýšení základní výměry penze. To všechno, aniž by jeden nebo druhý věnovali byť jednu myšlenku, nebo dokonce čin zbylým dvěma vrcholům onoho trojúhelníku. Tím celý systém z dlouhodobého hlediska dále destabilizovali.
Český systém jakž takž zafungoval naposledy někdy na začátku milénia. Mezi lety 2004 a 2008 ještě vykázal mírné přebytky nebo „červenou nulu“. V kritickém roce 2009 se propadl do deficitu, v němž ale bez ohledu na další vzestupy a pády české ekonomiky setrval až do roku 2017. V tomto období potřeboval každý rok finanční injekci. Obvykle kolem 35 až 55 miliard korun.
V posledních letech jsme zase zahlédli přebytek, ale dobře si ho na grafu prohlédněte, bude patrně na dlouhá léta poslední.
To, co navrhují experti z Ministerstva práce, tedy pozvolné zvyšování věku odchodu do důchodu k 68 letům a postupný pokles náhradového poměru těsně pod 40 procent, opravdu není reforma. Nemělo by se tak o tom mluvit a nemělo by se plýtvat silami na nějaké sáhodlouhé politické debaty. Je to jenom drobná parametrická údržba stávajícího systému, malý posun onoho bodu uvnitř trojúhelníku k trochu stabilnější pozici, než je ta dnešní.
Přední český ekonom a člen NERV David Marek v rozhovoru pro Seznam Zprávy na otázku, zda se dá mluvit o reformě, trefně prohlásil: „Nedá. Je to asi jako byste dala auto na pravidelnou servisní prohlídku a tvrdila, že máte nový vůz.“ Ona to totiž opravdu není ani žádná generální oprava, natož design nového auta. Je to potřebný servisní zákrok, který má ten notně prorezlý a dýchavičný vůz, kterým jsou české důchody, udržet v chodu alespoň ještě pár set kilometrů. Tak, aby třeba bylo možné za tu dobu vymyslet plán nějaké systematičtější údržby, když už ne výměnu vozu, na kterou je nejspíš pozdě.
Nepochybně jsou a nadále budou politici, kteří budou sázet na to, že v té rozhrkané kraksně víceméně pohodlně dojedou na konec svého volebního období. Takové přemýšlení je ale nebezpečné. Ránu, která přijde, až se to celé rozpadne, nechce slyšet nikdo. Ale platí i to, že čím později se přistoupí k zásadní opravě celého systému, tím bude oprava bolestnější a nákladnější.
