Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Do řádného termínu volby prezidenta zbývá pouhých čtrnáct měsíců a na předvolební frontě klid. Kromě neúspěšných uchazečů v minulém prezidentském plebiscitu a současných senátorů Pavla Fischera a Marka Hilšera žádný z relevantních kandidátů natvrdo neoznámil, že se skutečně bude ucházet o post hlavy státu. Bůhví, na co čekají.
Vždyť kdy jindy než v době, kdy zemi deptá další strašlivá vlna pandemie a nástup nové vlády je ve zlovolné režii prezidenta nezodpovědně protahován, by mělo zaznít jejich jasné slovo: Jsem tady a jdu do boje o Hrad!
Potom není divu, že nejvíc se teď v souvislosti s prezidentskou volbou mluví o Andreji Babišovi, který už vyzval veřejnost ke sběru podpisů na podporu své kandidatury. S potutelným dovětkem: Kdyby bylo dost podpisů… Uvidíme.
Jenže v tomhle Babišově „uvidíme“ je už alternativ poskrovnu. Jestliže se chce udržet v mocenské špičce, spolehlivě chráněn imunitou od trestního či soudního stíhání, není pro něj jiné cesty než na Hrad. Také pro Miloše Zemana a s ním spřízněné síly politického suterénu, dezinformačních bažin či příznivců autoritářských režimů je Andrej Babiš ideální kandidát. Úskočný populista, postrádající v mocenském i volebním boji jakýchkoliv zábran, to je pro hradní kruhy nejlepší vizitka pro prezidentské nástupnictví.
Hned po prvních spekulacích o Babišově kandidatuře na Hrad se roztrhl pytel s překotnými předpověďmi pasujícími oligarchu na hlavního favorita voleb. Jako by rychle mělo ustoupit do pozadí, že Babiš právě utrpěl osudovou porážku ve volební bitvě o premiérský post. A že padl nimbus jeho neporazitelnosti coby plodu dokonale klapajícího soustrojí nejdražšího politického marketingu v zemi.
Právě v rodící se atmosféře předčasného poraženectví vstoupila do hry občanská iniciativa Milion chvilek pro demokracii se svou petiční akcí „Potřebujeme prezidenta“, v níž vyzývá k hledání společného demokratického kandidáta na prezidenta. Chvilkaři, kteří úspěšným vzedmutím občanské společnosti nesporně napomohli vzniku dvou demokratických koalic a jejich vítězství nad Babišem, zřejmě chtějí zopakovat osvědčené postupy.
Vyvolat občanský tlak na koalice Spolu a PirSTAN, aby se dohodly na společném kandidátovi. A potom rozjet v ulicích a náměstích za pomoci široce rozprostřené sítě svých dobrovolnických buněk kampaň na jeho podporu. Což by v přímé volbě osobností mohlo zafungovat ještě účinněji než při výběru stran a koalic do Sněmovny.
Vlastně chce Milion chvilek prodávat voličům prezidentskou volbu jako druhý díl akce Změna: poté, co síly Změny dobyly Strakovu akademii, je teď nutné dobýt i Hrad a vypudit z něj síly Zla.
Takto pojatý boj o Hrad má nesporně srozumitelný příběh, který by mohl zabrat u nemalé části veřejnosti. Předpokládá to ovšem jednu „maličkost“, Že ještě za rok, kdy vstoupíme do horké fáze prezidentské kampaně, bude v účinkování kabinetu Petra Fialy přítomen onen étos změny, který přivedl demokraty do Strakovy akademie.
Což ale vůbec neznamená, že by vláda měla váhat s neodkladnými nepopulárními opatřeními. A že novými mocenskými či korupčními manýrami nemůže vybudit rozčarování z toho, že všechny ty řeči o nové politické kultuře zase jen byly svůdným předvolebním mámením. Takové zklamání z rychlého selhání nových vládců by se nutně promítlo do prezidentské kampaně.
Zdaleka také není jisté, že se vládní koalice vůbec dobere nějakého společného kandidáta. Dokonce je to spíš nepravděpodobné. Vždyť rozdíly v představách o uchazečích o nejprestižnější státní funkci mohou být propastné nejen mezi pěti stranami, ale i v partajích samotných.
Velmi rozmanité mohou být i pohledy na to, kdo je či není konsenzuální kandidát, schopný oslovit co nejširší spektrum voličských skupin. Včetně části minulých voličů Miloše Zemana.
Jistě je dobré hledat kandidáta, který skýtá naději, že jako prezident bude společnost spojovat, a ne rozdělovat. Této bohulibé snaze ale hrozí slepá ulička, spočívající v čím dál propastnějším rozpolcení společnosti. Zvlášť pokud bude kandidovat Andrej Babiš, dělící veřejnost stejně nesmiřitelně jako odcházející prezident. Tváří v tvář všeho schopnému oligarchovi se může sázka na muže či ženu konsenzu rychle proměnit v handicap nevýraznosti či nepřípadného slabošství.
Přesto by bylo chybou, kdyby vládní strany zcela rezignovaly na nějaký společný postup v prezidentských volbách. Už z toho, kdo všechno naznačuje možnou kandidaturu a vypouští zkušební balonky, totiž vyplývá, že hrozí opakování chyby, která dvakrát vynesla na Hrad Miloše Zemana.
Opakovaně totiž proti silnému, extrémně populistickému kandidátovi stanula rozdrobená plejáda demokratických kandidátů. Ti se pak potýkali mezi sebou, ke zmatení či rovnou znechucení voličů, tak úporně, až se definitivně rozmělnila voličská většina schopná ve finále přečíslit voliče Miloše Zemana.
K čemuž přispělo i to, že většina demokratických kandidátů pak v sobě nevykřesala sílu k podpoře ať již Karla Schwarzenberga, nebo Jiřího Drahoše, když stanuli proti Zemanovi v rozhodujícím souboji „muže proti muži“.
Může ale pětikoalice vůbec nějak zlomit tohle prokletí? Inspirací by jí mohl být příklad z posledních prezidentských voleb na Slovensku. Dva demokratičtí kandidáti Zuzana Čaputová a Robert Mistrík se dohodli, že ještě před prvním kolem voleb odstoupí z boje ten, kdo bude mít méně preferencí. A skutečně, jen deset dní před hlasováním Mistrík složil kandidaturu a vyzval třináct procent svých voličů, aby podpořili Zuzanu Čaputovou, která nakonec zvítězila i díky Mistríkovu státnickému činu.
Demokratické koalice v Česku by se mohly pokusit o shodu, když ne na jednom, tak na dvou kandidátech. Kupříkladu na jednom uvnitř Spolu a na druhém v rámci Pirátů a STAN. Rozhodující by pak bylo, zda by oba kandidáti dokázali sehrát volební partii podle slovenského scénáře. Pokud ano, pak by mohlo slavit úspěch působivé obětování ambicí ze strany slabšího z nich. Ve prospěch vyššího cíle, aby se prezidentem stal demokrat nebo demokratka.
Ostatně právě Zuzana Čaputová by mohla být pro pětikoalici výraznou inspirací i při nelehkém rozhodování, na koho vsadit v bitvě o Hrad. Vždyť její přímočaré vystoupení po úterní návštěvě těžce zkoušených zdravotníků a lékařů v nemocnici, kdy ve spravedlivém rozhořčení vyzvala k ukončení tlachů a šíření bludů o covidu a k naslouchání odborníkům, zaujalo či fascinovalo i značnou část české veřejnosti.
Což jen znovu ukázalo, jak moc a jak dlouho se nedostává podobné prezidentské bravury u nás.
