Hlavní obsah

Komentář: Strana naštvaných. Příkop mezi lidovci se nezmenšil

Martin Čaban
Komentátor
Foto: Renata Matějková, Seznam Zprávy

Nový předseda s křehkým mandátem. Marek Výborný.

Z olomouckého sjezdu neodjedou členové KDU-ČSL o nic méně rozpolcení a znejistění nad vlastním vládním působením, než na něj přijeli.

Článek

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Petr Hladík, ministr životního prostředí a aspirant na vysoké stranické funkce v KDU-ČSL, před pár dny v rozhovoru pro Seznam Zprávy definoval lidovce jako „stranu pro spokojené lidi“. Což je, zvlášť v kontextu všeobjímajícího honu na různě nespokojené voliče, docela zajímavá a přívětivá myšlenka. Jenže pak přišel sjezd strany.

A ukázalo se, že jsou-li snad lidovci stranou pro spokojené lidi, pak rozhodně nejsou stranou spokojených lidí. Přinejmenším spokojených se současným směřováním strany a vývojem volebních preferencí. A obětí tohoto drobného rozdílu se nestal nikdo jiný než právě Petr Hladík.

Jako každá strana jednou za čas se lidovci v pátek sjeli do Olomouce a ujišťovali se, že v sobotu budou odjíždět jednotnější, odhodlanější a semknutější pod novým vedením.

O post předsedy se přihlásili dva ministři Marian JurečkaMarek Výborný jako reprezentanti pragmatičtější, kompromisnější politiky ztělesněné účastí lidovců v koalici Spolu. A na druhé straně vsetínský fenomén Jiří Čunek – otevřený kritik projektu Spolu – a také poslanec Šimon Heller jako představitelé přísněji konzervativního křídla strany. Zbylé dva kandidáty Tomáše Kaplana a Jiřího Regnera můžeme brát spíš jako zpestření či ilustraci půvabu vnitrostranické demokracie.

Zpočátku se střet mezi pragmatiky a ortodoxními konzervativci zdál rychle rozhodnutý. Do druhého kola volby předsedy postoupili Jurečka a Výborný, zatímco Heller s Čunkem zůstali „pod čarou“. Ministr zemědělství následně zvítězil nad ministrem práce na poměry stranických sjezdů velmi těsně - ve druhém kole získal Výborný 55 procent hlasů, čímž si připsal možná vůbec nejkřehčí předsednický mandát v historii českých parlamentních stran.

Výborný od začátku prosazoval jako svého prvního místopředsedu Petra Hladíka - k branám sjezdu dorazili společně a od počátku byli bráni jako kandidující tandem. Když se pak do volby statutárního místopředsedy nikdo jiný než Hladík nepřihlásil, vypadalo to na hladký průběh událostí.

Nicméně Hladík navzdory osamělosti na startovní čáře nezískal ani v prvním, ani ve druhém kole nadpoloviční většinu hlasů. Což nelze označit jinak než jako krutý výprask. V první řadě Hladíkovi samotnému, ale hned ve druhé i čerstvě zvolenému předsedovi, pro nějž byl Hladík samozřejmým „parťákem“.

Spekulacemi o důvodech Hladíkova debaklu by se daly popsat stohy papíru. Rozhodně se jich sešlo dost na to, aby Hladíka potopilo mnohem více delegátů než jen ti, kteří chtěli vidět v předsednickém křesle tvrdého konzervativce. Ministr životního prostředí dostal významně méně hlasů než jeho „patron“ Výborný.

Výsledek je jediný - jestli chtěli lidovci na sjezdu věrohodně vyřešit spor ve své straně mezi pragmatickým a ortodoxním křídlem, pak se to nepodařilo.

Celá sjezdová debata se pozoruhodně pohybovala mezi dvěma póly. Jeden představovali delegáti bližší vládním činitelům, přesvědčení o tom, že „kulturní války“ kolem manželství pro všechny nebo náhradního mateřství představují pro stranu přítěž, která jí brání věnovat se tomu, co voliče skutečně trápí - například dostupnosti bydlení.

Druhý, rovněž hojně zastoupený proud diskutujících naopak viděl tato témata jako klíčová, taková, na nichž mají lidovci budovat, definovat a demonstrovat své hodnoty a identitu. Jakékoli kompromisnické váhání nebo neochotu lidoveckých poslanců postavit se na „správnou“ barikádu kulturní války vykládali tito diskutující bezmála jako zradu přírodních zákonů a konzervativních postojů.

Představa, že stranický sjezd a volba nového vedení tento vnitřní rozpor dokážou rok před volbami vyřešit, nebo alespoň skrýt a srovnat straníky do latě, se ukázala jako naivní.

Prvním místopředsedou se nakonec stal nečekaný kandidát Pavel Bělobrádek, zkušený politik a někdejší strůjce návratu lidovců do sněmovních lavic ve volbách roku 2013. Jak bude jeho působení v čelné funkci vypadat, není úplně jasné. Jeho loajalita k Výbornému rozhodně není tak neochvějná jako v případě Petra Hladíka, nicméně zase bude mít proti úřadujícímu ministrovi více času na nutnou vnitrostranickou práci.

Za zmínku určitě stojí i fakt, že jihomoravský hejtman Jan Grolich, díky svému volebnímu výsledku v kraji fakticky hlavní hvězda sjezdu, do souboje o vedení strany otevřeně nevstoupil nejen kandidaturou, ale dokonce ani slovem.

Co je jisté - z olomouckého sjezdu neodjedou členové KDU-ČSL o nic méně rozpolcení a znejistění nad vlastním vládním působením, než na něj přijeli. Což je pro stranu, jež se v průzkumech stabilně pohybuje pod pětiprocentní hranicí politického ponoru, rok před volbami špatná zpráva.

Doporučované