Článek
Senát ve středu velkou většinou schválil první tři „Pavlovy ústavní soudce“: Josefa Baxu, Jana Wintra a Danielu Zemanovou. Prezident si může odfajfkovat další položku ze seznamu úkolů pro prvních 100 dní, který zveřejnil v březnu.
Není to žádné Pavlovo vítězství, stejně jako by nebylo zamítnutí nějakého jména vítězstvím Senátu. Uvažovat v kategoriích vítězství/porážka tady nemá smysl. To by bylo poplatné falešné představě, že Ústavní soud je něco jako třetí komora parlamentu (není a nesmí být, patří k moci soudní). Výběr ústavních soudců nemá sloužit k prezentaci politických svalů a kolíkování mocenských hřišť. Což se teď naštěstí nestalo.
Podstatné je, aby nejvyšší soudní stolice mohla dobře fungovat. Ročně dostává kolem čtyř tisíc podání, podle průzkumů jí stabilně důvěřuje přes 60 procent lidí a její význam pro stát a společnost je obrovský. Ústavní soud není žádná trafika, natož zašívárna. Teď má už měsíc místo patnácti soudců jen dvanáct, takže relativně rychlé doplnění stavu je samo o sobě dobrou zprávou.
Bylo evidentní, že Petr Pavel napoprvé vsadil na jistotu a Senátu navrhl „těžké váhy“ – Baxu a Zemanovou z kruhu soudců plus respektovaného akademika Wintra. Příště může jít, a nejspíš půjde, o méně všeobecně známé nebo pro mnohé kontroverznější persony. A to příště bude brzy – letos vyprší mandát ještě dalším čtyřem soudcům, napřesrok dalším.
Mimochodem kdyby někomu náhodou připadalo, že obměna ústavní justice napoprvé proběhla snad až příliš hladce, může si vypomoci vzpomínkou na to, jak chtěl Miloš Zeman předem, „do zásoby“ jmenovat nástupce předsedy Pavla Rychetského. To bychom teď řešili jiné, a úplně zbytečné problémy.
Více k tématu:
Senátor z ústavně-právního výboru Tomáš Goláň (ODS), který byl proti Baxově nominaci, se svěřil, že před hlasováním cítil tlak médií a sociálních sítí, že by měl „hodnému“ prezidentovi ustoupit a jeho kandidáta podpořit. To je ale nedorozumění, za které si pan Goláň zčásti může sám. Když byl minulý týden tázán, co mu na přední osobnosti tuzemské justice vadí, nedal novinářům žádnou kloudnou odpověď, takže to celé působilo dojmem jakéhosi ofrňování.
Představy o „hodném prezidentovi“, potažmo jeho „hodných kandidátech“, ať už je sdílí sociální sítě nebo zákonodárci, jsou zavádějící. Členové Ústavního soudu mají být v první řadě odborníci s širokým rozhledem a zralí, vnímaví lidé. A jednou z jejich klíčových kompetencí musí být rozhodování bez ohledu na něčí zalíbení, neřkuli populárnost.
To do značné míry platí už pro prezidentské návrhy – příště se může objevit někdo, s kým bude senátor Goláň spokojen, zatímco na většině českého twitteru nastane poprask. Když to bude kvalitní kandidát/ka a prezident to dokáže přesvědčivě zdůvodnit, proč ne? Anebo nějaký kandidát/ka v Senátu neprojde – proč ne, bude-li to výsledek argumentů? Nenastane konec světa.
První schválení ústavních soudců, zatím jeden z nejdůležitějších výsledků Pavlova prezidentství, může působit dojmem, že se vlastně nic nestalo. Že jen věci fungují zhruba tak, jak by měly, státní instituce plní své role, soukolí demokracie se zdá být promazáváno. Ale pořád je namístě ohlížet se i zpátky, za frustrující zemanovskou desetiletkou plnou vyčerpávajících kontroverzí. Takže to „nic zvláštního se nestalo“ je dobrá zpráva. Dá se tomu říkat třeba politická kultura.
