Komentář: Rozpočet s drzým čelem

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Protikrizový, solidární, válečný. Takovými přívlastky by prý, kdyby musel, opentlil ministr financí Zbyněk Stanjura navržený státní rozpočet na příští rok. Jsou to označení, která by se dala s menší marketingovou obratností, ale větší mírou upřímnosti nahradit třeba slovy „mnohem horší, než jsme chtěli a slibovali“. Pak by následovalo nějaké to „ale“ a po něm popis aktuální neutěšené situace v ekonomice, energetice i geopolitice.

Budiž, vláda má a musí v současné situaci pomáhat. Vláda Petra Fialy zvolila pomoc v podstatě plošnou, tedy administrativně snadnou, ale drahou.

Když Národní rozpočtová rada nedávno představovala svou zprávu o udržitelnosti veřejných financí, tvářili se nad mimořádnými výdaji na pomoc občanům i firmám shovívavě i její členové, jinak přísní strážci rozpočtové odpovědnosti a fiskálního rozumu. Po vládě požadovali „jen“ dodržování dvou jednoduchých pravidel.

Zaprvé aby pomoc byla jednorázová, dočasná a nezhoršovala už tak bídnou strukturu státních financí. A zadruhé, aby jednorázová mimořádná pomoc byla z co největší části zaplacena z jednorázových mimořádných příjmů a nebylo ji nutné financovat z čím dál dražšího státního dluhu.

Řídí se vláda těmito radami? Zřídkakdy. Je pravda, že mimořádné výdaje ve výši sto miliard na cenové stropy vyrovnávají v rozpočtu příjmy ve výši sto miliard z mimořádné „windfall tax“. To v zásadě odpovídá tomu, co říkají strážci rozpočtové odpovědnosti, ale spíš to ze strany Zbyňka Stanjury vypadá jako splnění nevítané povinnosti.

Na rozdíl od cenových stropů není mimořádná daň z nečekaných zisků ani na papíře, natož schválena, natož aby se vědělo, jak vlastně vůbec bude vypadat a jaké přinese příjmy. České národní zdanění zřejmě postihne jenom banky, protože energetik a rafinerií by se měl týkat jiný mechanismus evropského cenového stropu. Z něj by také mohlo Česku něco kápnout, ale vůbec netušíme co.

Nahodit si za takových okolností do rozpočtu odhadnutý příjem sto miliard, aby vykryl jiný hrubě odhadnutý výdaj sto miliard, působí jako ukázka fiskální drzosti.

Znovu a znovu připomínejme, že zásadní strukturální díra ve veřejných financích, přes kterou je nutné poměřovat každé další vládní výdaje, vznikla ve spolupráci hnutí ANO, ODS a SPD při populistickém tahu zvaném „zrušení superhrubé mzdy“ nebo také „zahození sto miliard každoročních příjmů, aniž by se sáhlo na výdaje“. To se propisuje do každého dalšího rozpočtu, do obřích deficitů posledních let a také do skutečnosti, že jen za správu svého dluhu platilo Česko letos 40 miliard. Příští rok už to bude 70 miliard.

Tuto díru lze řešit jedině radikálním snížením pravidelných státních výdajů (tedy redukcí agend, respektive objemu služeb, které stát poskytuje), anebo radikálním zvýšením pravidelných státních příjmů (tedy novými daněmi, případně návratem k daňovým sazbám z éry „superhrubé mzdy“). Realisticky kombinací méně radikálních opatření na obou stranách. V tomto směru vláda dosud bohužel nepředvedla nic.