Článek
Rozhodnutí vlády o navýšení životního a existenčního minima o desetinu dává v současné situaci smysl. Od těchto částek se odvozuje řada sociálních dávek pobíraných nejchudšími lidmi v bezprostřední exsitenční nouzi (doplatek na bydlení, příspěvek na živobytí) i některé důležité příspěvky, jako je porodné nebo příspěvek pro pěstouny. Za situace, kdy celková inflace dosahuje dvouciferných hodnot, přičemž zvlášť divoce rostou ceny potravin, energií a pohonných hmot, je zvýšení základů, z nichž se odvozuje část příjmů nejchudších domácností, zcela správným krokem.
Nelze si ale nevšimnout několika věcí. Zvýšení obou minim o deset procent nepokryje ani dosavadní růst cen, natož aby dávalo nejchudším nějaký inflační polštář do budoucna. Hodnoty životního i existenčního minima vzrostou po dvou letech, naposledy se zvyšovaly v dubnu roku 2020. Průměrná roční míra inflace v roce 2020 činila 3,2 procenta, v roce 2021 to bylo 3,8 procenta. A letos se inflace zabydlela nad deseti procenty a není pravděpodobné, že by do konce roku nějak zázračně zkrotla.
Navíc suchý makroekonomický údaj „indexu spotřebitelských cen“ nevystihuje situaci nízkopříjmových domácností příliš přesně. Spotřební koš chudších domácnostní vypadá jinak než ten namodelovaný „průměrný“, podle nějž se obecná inflace určuje. Mnohem větší váhu v něm mají potraviny a náklady na bydlení včetně energií. A jak píše Český statistický úřad ve své poslední zprávě o únorové inflaci, „zrychlení meziročního cenového růstu nastalo zejména v oddíle bydlení a v oddíle potraviny a nealkoholické nápoje“.
Elektřina zdražila v únoru meziročně o 23 procent, plyn o 28 procent, tuhá paliva o 18 procent, pečivo o 11 procent, mléčné výrobky o 9 procent a tak dále. Stručně řečeno to znamená, že spotřební koš chudých domácností zasáhla inflace ještě o dost citelněji, než ukazuje obecný cenový index.
Pro nejchudší domácnosti to znamená, že reálná hodnota jejich příjmů odvozených od sociálních dávek počítaných přes životní minimum bude pořád znatelně nižší než loni a předloni. Ne o tolik, jako kdyby vláda neudělala nic, ale nižší. Na dorovnání cenových šoků, jimž dnes Česko čelí ve velmi citlivých oblastech, zkrátka aktuální vládní gesto nestačí.
Smutné je i to, že stále nevíme, co je vlastně cílem vládní sociální politiky v krizovém čase. Předsedkyně sněmovny a šéfka TOP 09 Markéta Pekarová Adamová způsobila rozruch, když si marketéři a střihači hnutí ANO pohráli s její výrokem o tom, že není úkolem státu „vodit lidi za ručičku“ a že „stát se má starat o to, aby se o sebe lidé co nejlépe mohli postarat sami“. Pekarová Adamová, ač není členkou vlády, je vysokou reprezentatkou vládní koalice Spolu, a tak můžeme snad přístup k sociální politice částečně odvodit i z těchto slov.
A ta v překladu znamenají, že vláda, která se ostatně většinově hlásí k pravému středu a osobní odpovědnost je pro ni důležitou hodnotou, nemá v plánu státními programy zachraňovat střední a vyšší společenské třídy před poklesem životní úrovně – s vírou, že se s ní dokážou vyrovnat samy vlastními schopnostmi.
To je po Andreji Babišovi, který po léta velkými gesty za cizí peníze „zachraňoval“ každého, koho zrovna zahlédl na facebooku, dost velký posun a je nepochybné, že za něj vládní koalice sklidí spoustu kritiky. Není ale nelegitimní. Paternalisticky ochraňovat střední stav není povinností státu a mnoho příslušníků střední třídy o pečující ruku vlády ani nestojí.
Povinností dobrého státu ale v každém případě je pečovat v zájmu sociálního smíru o udržení důstojné životní úrovně nejchudších a těch, kterým pád do chudoby bezprostředně hrozí. K tomu slouží i systém sociálních dávek cílených na udržení minimálních příjmů nutných k přežití. Jejich valorizace hluboko pod skutečnou inflační úrovní je za dané situace nedostatečně rázným krokem, který bude muset být následován dalšími.
V příjmové chudobě nebo na její hranici žije dnes podle dat agentury PAQ Research skoro třetina domácností. To je při pádivé inflaci tak velké množství představující tak velké riziko pro budoucí zátěž sociálních systémů, že by i přes výše řečené vláda měla začít uvažovat o opatřeních zacílených šířeji než jen na lidi v bezprostředním existenčním ohrožení. Nikoli ovšem odpouštěním DPH na dílčí zboží nebo nesystémovým stropováním cen.
Za úvahu by stála (třeba dočasná) daňová opatření, která by posílila rozpočty domácností ohrožených chudobou. Nabízí se již mnohokrát diskutované započítání základní slevy na poplatníka do daňového bonusu. To by nízkopříjmovým zaměstnancům, kteří díky daňovým slevám a odpočtům neplatí žádnou daň, mohlo vylepšit rozpočty, protože sleva na poplatníka by se jim započetla do bonusu (záporné daně) společně se slevami na děti. Nebo je tu německá inspirace plošným daňovým zvýhodněním ve výši 300 eur (opět by se ale muselo počítat do bonusu, aby na něj dosáhli i chudí).
Způsobů, jak posílit příjmy domácností na hranici propasti příjmové chudoby je samozřejmě mnohem víc. Jen si stát, a hlavně ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka, musí ujasnit, čemu chce svými sociálními zásahy bránit. Překročení hranice chudoby těmi, kdo za ní ještě nejsou? Nebo až hladovění daleko za touto hranicí?
Bez vyjasnění tohoto základního momentu, v němž přichází čas státní intervence, se sociální politika v dobách válečných cenových šoků bude motat na místě. A jejich dopady bude řešit pozdě a složitě. A často i nedostatečně – jako v případě slabé valorizace životního a existenčního minima.
