Článek
Stát rozdává miliardy, ale neví pořádně proč. Situace se postupně mění, ale spíše k horšímu. Zhruba tak popsal dlouhodobou situaci v hospodaření s částí státních peněz prezident Nejvyššího kontrolního úřadu Miloslav Kala v nedávném rozhovoru pro Seznam Zprávy.
Na základě vlastní dlouhodobé zkušenosti musím konstatovat, že šéf NKÚ má bohužel pravdu. Příkladem mohou být mnohé výroční zprávy dokumentující plnění různých národních strategií.
Takové výroční zprávy určené vládě mi v připomínkových řízeních procházejí rukama dlouhé roky. Jde o velmi rozsáhlé dokumenty, mnohdy stostránkové i delší. Pouhým jejich sepisováním se nutně musí zaobírat spousta úřednictva.
Zprávy opakují cíle jednotlivých strategií a pečlivě vyjmenovávají dlouhé seznamy nejrůznějších dotačních programů a projektů na podporu těchto strategií. Uváděny bývají často i konkrétní částky utracené ze státního rozpočtu. V lepších případech je uváděn i počet dotčených osob či dotovaných subjektů.
Zato téměř nikdy se tyto zprávy nezaobírají otázkou, zda to velké a strategické snažení státu za velké veřejné peníze má vůbec smysl. Zda jsou ony programy dobře zacíleny, zda měly očekávané pozitivní přínosy, zda za všechny ty peníze dělají dost muziky, nebo zda naopak spíše neškodí.
Položíte tedy úřednictvu v rámci připomínkového řízení nesmělou otázku, zda by také o těchto věcech, dopadech, smyslu, vhodném zacílení, neměla být vláda ve zprávách informována. Odpovědí bývá, že zhodnocení cílení a dopadů není součástí dříve schválené strategie, takže je vše v pořádku.
A někdy přijde i dovětek, že to přece nikdo nikdy nechtěl. Pídíte se proto dále, zda by se třeba povinnost průběžného vyhodnocování cílení a dopadů do dané strategie v rámci její plánované aktualizace nedala doplnit.
Dozvíte se, že teoreticky asi ano, ale nedala. Že na ty analýzy na daném ministerstvu nemají data, a hlavně analytiky, respektive peníze na analytiky. A více lidí a peněz na ně prý jistě nebude, protože státní rozpočet je na tom špatně. Myšlenku, že by stát mohl místo některých nevýkonných úředníků najmout chybějící analytiky, od úředníků samotných přirozeně čekat nemůžete. Státní mašinerie navíc mezi úředníky a analytiky zpravidla moc nerozlišuje.
Rozsáhlé výroční zprávy o plnění národních strategií po strastiplné cestě připomínkovým řízením – a bez vyhodnocení cílení a dopadů – se nakonec objeví na programu nějakého jednání vlády. Vláda je pak zpravidla v rámci bodu „různé“ vezme letem světem na vědomí. A miliardy na údajně „strategické“ národní programy tečou slepě dál.
A úřední aparát pokračuje v sepisování rozsáhlých, ale informačně nepříliš užitečných výročních zpráv. Aktivní zájem o to, k čemu celé to velké snažení státního aparátu za peníze daňových poplatníků vlastně vede, budete ve státní správě hledat dost marně.
Na NKÚ si podle jeho prezidenta teď dokonce všimli, že se situace mění k horšímu.
Pramalé porozumění politiků a nezájem většinové veřejnosti o problém slepoty státního aparátu vůči efektům veřejných výdajových programů má samozřejmě důsledky. Promítá se do nízké efektivity „strategických“ programů a do špatné kvality vládnutí v zemi. Promítá se ale také do důvěry veřejnosti ve vlády a vládnutí. Není tajemství, že tato důvěra v Česku zůstává v mezinárodním srovnání na velmi nízké úrovni.
Špatné, drahé a neefektivní vládnutí si pak někteří spojují přímo se samotným demokratickým systémem, který se jim stále více zajídá.
Jsem přesvědčen, že je to jeden z důvodů, proč se u nás stále častěji a hlasitěji ozývá zlostné volání po zbourání celého systému. Chceme-li bránit principy demokracie, měli bychom dbát i na takovou zdánlivou drobnost, jako je kvalita obsahu výročních zpráv o plnění národních strategií.
