Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Na samém začátku prázdnin zazněl z úst ministra financí Zbyňka Stanjury těžko uvěřitelný výrok o úvahách nad zdaněním „mimořádných“ zisků velkých firem v některých odvětvích. „Žádný sektor z té debaty vyjmut není. Nikdo si nemůže být jist,“ prohlásil Stanjura.
Co mohlo tehdy působit jako rétorická neobratnost, ukazuje se o necelé dva měsíce později být oficiální komunikační linkou strážce státní pokladny.
Před uplynulým víkendem přišel Stanjura s dalším tajemným sdělením o mimořádné dani: „Ještě zvažujeme jedno odvětví. Vedle těch dvou, o kterých se ví,“ uvedl ministr financí. Dodejme, že branžemi, „o kterých se ví“, jsou energetika a bankovnictví. Ty mají – navzdory všem řečem o tom, že není rozhodnuto a probíhají jednání – zjevně už jisté, že nějakou miliardou nad obvyklé daňové povinnosti do českého eráru přispějí.
Do projektu „windfall tax“ už vláda nainvestovala tolik času, energie a politického kapitálu, že prostě nemůže skončit s nulovým výsledkem. Jedná-li se ještě o něčem, tak nanejvýš o parametrech, které rozhodnou, jak velkou část mimořádných vládních nákladů prosperující branže zaplatí.
Proč do této situace přichází Stanjura z ničeho nic s „ještě jedním odvětvím“, není vůbec jasné. Ještě méně jasné je, proč zhruba 14 dní před tím, než má být mimořádná daň schválena vládou, odmítá ministr financí sdělit, které odvětví má na mysli.
Ano, s největší pravděpodobností míří Stanjura na rafinérský průmysl. Ono také není kdovíkolik dalších branží, které by v dnešních časech mohutně prosperovaly, zatímco (a protože) jejich produkty pro koncové zákazníky, chcete-li občany či „naše lidi“, drsně zdražují. Plyn, elektřina, úvěry a benzín jsou symboly a do velké míry i tahouny současné inflační éry. A Stanjura má na rafinerie a pumpaře pifku už nějaký čas, na druhé jmenované si dokonce hodlá stěžovat u antimonopolního úřadu kvůli podezření na kartelové dohody.
Ačkoli se indicie zdají celkem jasné, je Stanjurova hra na hádanky hloupá. Ze závažné debaty o mimořádných příjmech státního rozpočtu dělá přitroublou reality show, v níž ministr financí hraje s firemním sektorem daňovou ruletu, před jejíž poskakující kuličkou „si nikdo nemůže být jist“.
Tady se sluší připomenout, že Stanjura ve vládě hrdě reprezentuje ODS, jejíž pravicovou mantrou jsou jednak nízké daně, což je v současné situaci extrémně složité zařídit, a jednak daně předvídatelné a přehledné. Když už realita – alespoň ta bezprostřední – nedovolí daňové břímě snížit, mohl by se ministr soustředit alespoň na kultivaci samotného daňového prostředí i debat, které se ho týkají.
Jinými slovy samo zavedení mimořádné daně lze politicky pochopit a omluvit, jakkoli jde o ekonomicky silně rozporuplný krok, který toho vyřeší jen velmi málo.
Co ale pochopit nejde, jsou tajnůstkářské výroky o „třetích odvětvích“ a skryté výhrůžky, že daňové kladivo může dopadnout, kam si zrovna Stanjura usmyslí. Takové zacházení si nezaslouží ani firmy, jimž současná složitá situace hraje do karet.
