Článek
Na první pohled velkolepé a ušlechtilé konsolidační úsilí vlády Petra Fialy má samozřejmě mnoho háčků – nápadnějších i méně nápadných. Mezi ty druhé patří skutečnost, že finální rozhodnutí o velké části objemu slibovaných úspor a nových příjmů nebude mít v rukou ani vláda, ani parlament, ba ani prezident republiky. Bude to někdo mnohem nepředvídatelnější – soudy.
Konsolidační opatření za desítky miliard korun se totiž uskuteční jen v případě, že stát zvítězí v soudních sporech.
Začít se dá snížením mimořádné červnové valorizace důchodů. Tohle opatření, které má jen letošnímu rozpočtu ušetřit 20 miliard a další desítky miliard rozpočtům příštím, čeká na posouzení před Ústavním soudem. Fialův kabinet se vydal do ústavně citlivých vod jak obsahem dané novely (retroaktivita) zákona, tak způsobem jejího protlačení (legislativní nouze). Názory ústavních právníků jsou různé, argumenty na obou stranách celkem silné a brněnské rozhodnutí lze jen těžko předjímat.
Takže – tahle Stanjurova úspora může docela dobře projít, ale taky může narazit. To by mohlo znamenat návrat velkorysejší valorizace, obří zářez do letošního rozpočtu a výrazně jiný budoucí vývoj důchodových výdajů, než s jakým vláda počítá dnes.
Výhodou tohoto sporu by mohlo být, že verdikt ústavních soudců lze snad očekávat v dohledné době. Když ne přímo v letošním roce, tak alespoň v tomto volebním období. Průměrná délka řízení, v němž se ústavní soudci dobírali k nálezu, byla v roce 2022 osm měsíců, v delším období dosahuje tento průměr jednoho roku.
Podobný časový horizont se nedá čekat u dalších vylepšení státních financí, u nichž Stanjura sází desítky erárních miliard na budoucí příznivé soudní verdikty. Ukázkovým případem je škrtnutí solárních dotací za 14 miliard každý rok.
Tohle opatření doprovází pozoruhodný výkladový chaos, nicméně pokud by se naplnila vize Zbyňka Stanjury a dotace padly bez náhrady, půjde o znatelný zásah do českého investičního prostředí. Přece jenom tady stát zákonem a smlouvami zaručuje investorům do solárních panelů nějaké podmínky a jejich zásadní překopání „uprostřed hry“ by bylo hodně rizikovým krokem.
Jistě by vedlo ke vzniku mnoha soudních či arbitrážních pří. Ty se, na rozdíl od většiny jednání Ústavního soudu, mohou táhnout dlouhé roky, během nichž naskakují úroky (dnes vysoké), roli hraje inflace (dnes vysoká) a tak dále. Kdyby měli ministři Stanjura nebo Síkela v rukách bytelné právní analýzy, které by takový krok přes všechna rizika posvětily, bylo by ještě možné sázku pochopit. Bohužel se zdá, že jmenovaní ministři se neshodnou ani na způsobu ukončení státní dotace, natož na nějakém solidním právním názoru.
Nic není hotovo a v tomto případě stále žije naděje, že vláda najde ke zrušení dotací méně spornou cestu. Kdyby ale český stát spadl do vleklých solárních arbitráží a prohrál, může se z úspory 14 miliard ročně stát násobně vyšší výdaj, proti kterému budou vzpomínky na minulé arbitrážní prohry za jednotky miliard vypadat jako legrace.
Dalším opatřením, které mělo vylepšit veřejné finance a místo toho hrozí skončit blamáží, je daň z nadměrných zisků alias windfall tax. Nejenže Zbyněk Stanjura vybere na dani mnohem méně, než si původně myslel, ale i samotná daň a způsob jejího prosazení jsou tak nestandardní, že hrozí vznik dalších soudních sporů. Minimálně menšinoví akcionáři ČEZ jsou hodně naštvaní a až se jim potvrdí, že jsou v Česku fakticky jediní, kdo nějakou windfall tax vůbec zaplatil, budou mít pochopitelnou snahu se soudit. A také tady může jít o letitou při, v níž se bude bojovat o vysoké miliardy s mastnými úroky.
Samozřejmě se může stát, že Česko všechny spory vyhraje a všechno půjde jako po drátkách. Tady ale není řeč o nějakých „kverulantských“ soudech, které představují jen časovou či administrativní obtíž s předem jasným výsledkem. Vláda své mimořádné kroky skutečně činila poblíž hranic ústavnosti a zákonnosti, materie sporů bude složitá. Přes toto vysoké riziko se zdá, že současný ministr financí je ochoten vsadit na vstřícnost soudců a arbitrů nejen desítky miliard korun českých daňových poplatníků, ale i vlastní politický odkaz.
Stručně řečeno, velká část Stanjurova konsolidačního úsilí může příštímu nebo přespříštímu ministrovi financí šeredně vybouchnout do obličeje. Z toho, co je dnes prodáváno jako zodpovědné úspory desítek miliard pro ozdravení veřejných financí, se může za pár let stát ukrutným, násobně dražším bolehlavem. V příštích letech by měl český stát své právníky vyvažovat zlatem. Bude je potřebovat.
