Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Komu není rady, tomu není, jak známo, pomoci. Sociální demokracie dostala a zahodila už tolik „posledních šancí“ na restart, že vkládat nějaké naděje do sobotního sjezdu SOCDEM v Hradci Králové nebo do budoucího předsedy je skoro směšné. Zdecimovaná nejstarší česká partaj zůstane na dně, dokud si neujasní, jestli na ostře bipolárním politickém kolbišti táhne s blokem demokratů, nebo populistů. Protože teprve pak mohou voliči s klidným svědomím případně uvěřit jejím levicovým vábničkám. Jenže ani v Hradci se k ničemu takovému neschyluje.
Rozstřel se čekal už před třemi lety od tehdy nového a teď končícího šéfa Michala Šmardy. Marně. Šmardu nepoučilo, že po sněmovním debaklu ČSSD v říjnu 2021 převzal stranu, kterou na kolena nesrazili pravicoví soupeři, nýbrž dřívější koaliční „partner“, hnutí ANO, když vysálo její levicový program i s voliči. Neprozřel ani po někdejším osobním ponížení, kdy ho tehdejší populistická dvojčata - prezident Miloš Zeman a premiér Andrej Babiš – neústavní pasivitou donutila vzdát se již ohlášené ministerské nominace.
Místo toho, aby se Lidový dům jasně vymezil proti ANO i KSČM, pokračoval v lavírování. Za úhlavního protivníka si vybral ODS. Stranický matador Lubomír Zaorálek „chcimírskou“ dikcí tepal západní pomoc Ukrajině i bránící se Izrael. Partaj hloupě opustila zavedenou značku ČSSD a nechala si ji ukrást národně konzervativním uskupením Česká suverenita Sociální demokracie Jany Volfové. Do zářijových krajských a senátních voleb šli kandidáti SOCDEM leckde společně s hnutím ANO, a na Ústecku dokonce s KSČM a národními socialisty pod marketingovým přebalem Stačilo! Naopak na Vysočině nové koalici ANO se SOCDEM nevadí podpora krajně pravicové SPD, Trikolory a PRO.
Z takového názorového bahna je ovšem těžké vybřednout. A už předem je zřejmé, že ani jeden z obou ohlášených sobotních zájemců o předsednickou funkci na to nebude mít dost síly.
Jana Maláčová nabízí svěží fasádu i levicový zápal. Celkem správně mluví o tom, že strana je za bodem klinické smrti a potřebuje novou vizi. Jenže žádnou originální nenabízí. Vyčítá Fialově vládě stagnaci hospodářství, propad úrovně, drahé bydlení a energie a navrhuje zvýšit firemní daně či zdanit nadnárodní korporace. Fajn. Ale vážně by chtěla takový program prosazovat pomocí předvolební spolupráce všech levicových stran včetně koalice Stačilo! šéfky komunistů Kateřiny Konečné? Jednak by tím riskovala vypuzení pravověrných členů, kteří ve straně zbyli. Ale hlavně: ve spojené levici bude SOCDEM rychle převálcována populisty, kteří umějí probouzet vztek i touhu voličů barvitějšími šidítky, než jsou zrovna suchopárné daně.
Sociální demokracii nevytrhne ani případné zvolení Jiřího Dienstbiera mladšího. Je sice konzistentním odpůrcem spolupráce s komunisty a antisystémovými stranami a roli moderní levice vidí po boku zelených, jako je tomu v západní Evropě. Ale politik typu salonního solitéra se nehodí do role rázného velitele potápějícího se korábu.
Škoda. Silná levicová demokratická strana v Česku pochopitelně zoufale chybí. Fialova středopravá pětikoalice nemá v parlamentu adekvátního ideového protihráče ani nástupce. Přitom by jej potřebovala jako sůl. Je ale po tomto směru sofistikované „soft“ politiky ještě vůbec poptávka u voličů? Co když se tady populistům podařilo během „zemanovské“ dekády vypěstovat tupou masu pravolevých odpůrců jakékoli vrchnosti?
Tak či tak, každé příští vedení sociální demokracie bude muset vzít v potaz ještě jeden zádrhel. Rok před sněmovními volbami se jedinou demokratickou sněmovní opozicí stali Piráti. Kdejaký konkurenční politik je rád nálepkuje jako novodobé moderní levičáky – takže vlastně zaujali pozici, kterou si donedávna nárokovala právě SOCDEM. I to by mohla být jiskra nějakého koaličně-integračního uvažování v obou oslabených partajích.
