Článek
Sváteční projevy politiků na celoplošných televizních stanicích jsou v 21. století už archaický žánr. Něco jako hymna městské části Praha 2. Nebo stavění pomníků velikánům.
Ne že by projevy nikdy nemohly mít smysl, a to i pro jejich publikum. A že by někdy nestálo za to zastavit a slovy shrnout ruch „uspěchané doby“. Ale život je jinde. Například v digitálním online světě. Tam, ne s pohledem upřeným en face do nehybné kamery, se odehrává zápas o pozornost a o přízeň voličů.
Přesto politici na televizních projevech „k národu“ na přelomu roku bazírují. Jejich inflace, o které se mluvilo už v minulých letech, neklesá ani letos. Na prahu volebního roku 2025.
Pozoruhodné: zatímco za první republiky jsme si vystačili se sváteční promluvou prezidenta republiky v rozhlase, po stu letech, kdy politici disponují nekonečnými mediálními možnostmi 365 dní v roce, se z obrazovek hlásí ústavních činitelů vícero.
Plus jeden exústavní činitel, protože CNN Prima News má na Štěpána v programu „Vánoční poselství Miloše Zemana“. S podtitulem „24. série, 2. epizoda“, jako by mělo jít o nějakou nekonečnou mýdlovou operu. Uvidíme. Někteří spíš neuvidí.
Navzdory archaičnosti a nevyhnutelnému dojmu, že slyšíme to, co už jsme víckrát slyšeli, se politici svátečním projevům věnují spíš více než méně. S výjimkou Markéty Pekarové Adamové, která se tím na rozdíl od svého předchůdce Radka Vondráčka zapisuje do historie, což ale asi její motiv není.
Ano, bývá slušnost, když už jste vysoko zvoleni, posílat občanům-voličům něco jako péefko s díky a přáním všeho dobrého. To by ale přece bohatě zastal jeden projev hlavy státu (když už tu tradici, o jejímž smyslu můžeme diskutovat, máme), plus běžná komunikace politiků na sítích a v klasických médiích. Další politické projevy k národu jsou navíc. A žádná tradice to není, přišel s tím teprve Jaroslav Kubera, když se na Nový rok ukázalo, že nikdo k občanům v televizi nehovoří (protože prezident se přesunul pod vánoční stromeček).
Pro politiky je výhodné získat vysílací čas bez oponentury. A následný mediální prostor – skrze titulky a ohlasy. Pocit, že když něco řeknou při sváteční příležitosti, má to větší váhu a větší dopad, je částečně oprávněný – ale právě jen zásluhou data, kdy to bylo řečeno, a s ním spojeného mediálního aranžmá. Ne zásluhou toho, co v projevech zaznívá. S výjimkami, jako když Petr Pavel letos na Nový rok naléhal na přijetí eura - ale to je zase otázka, jestli takové superpolitické téma zrovna do novoročního projevu patří.
První projev Václava Havla z roku 1990 představuje nedostižný originál. Havlova laťka je vysoko a po jeho odchodu z úřadu jsme slyšeli až příliš mnoho variací na to, co říkal dřív. Jako by nápady do projevů vyčerpal Havel a následovalo jen opakování, což ale není přesný dojem, protože Václav Havel se za ta léta a při tom množství projevů občas opakoval už sám.
Čerstvě máme za sebou adventní projev předsedy Senátu Miloše Vystrčila. Připomněl středeční výročí Havlova úmrtí i výročí první schůze horní komory. Naléval do žil optimismu i hrdosti („Jsme odvážní, jsme tvořiví, umíme pohotově reagovat na změny.“). Svěřil se s pocitem, že „ze společnosti se postupně nějak vytrácí životní spokojenost“ a dodal postřeh: „Naše situace je vlastně lepší než naše nálada.“
Stejně jako vloni varoval před populisty. Kritika samotných politiků za to, že se „nekonečně dlouho dohadujeme namísto toho, abychom řešili konkrétní problémy“, byla mlhavá a člověka napadne, jestli se hodí spíš do úst předsedy Senátu, anebo krizového manažera, který chtěl na billboardech „řešit věci přímo a hned“ a Senát by zrušil.
Nejpůvodnější pasáží Vystrčilova vystoupení byl apel na mezigenerační dialog. O tom politici mluví málo. Vystrčil si přeje, „abychom i my starší mnohem pozorněji a s větším respektem naslouchali těm mladším. I proto vás mladé prosím, abyste se nevzdávali a trpělivě vysvětlovali své návrhy a své problémy. Svět je pro nás někdy hodně zrychlený a my všichni zkrátka potřebujeme znát váš názor a rozumět vašemu vnímání světa.“
Celkový dojem nejen z tohoto z projevu: Proč ne. A proč ano?
