Článek
Diskuze o charakteru ruské agrese proti Ukrajině nabývá na intenzitě. Její význam tkví v tom, kam a jak mířit podporu Ukrajiny, abychom uspěli. Jakou má mít povahu, intenzitu. Co je v této válce v sázce pro nás? Nejde jen o diskuzi, zda to je, či není naše česká válka, zda je to válka evropská, případně zda a jak se týká celého Západu. V tomto rozměru musíme uvažovat i o naší práci na Ukrajině a hodnotit i možné dopady toho, jak válka skončí.
Jde Rusku jen o bohatý Donbas a pozemní zajištění anektovaného Krymu? Nebo Kreml chce zabrat Ukrajinu celou, změnit a zničit její západní tíhnutí, jako to udělal v Československu v roce 1968? Konstruuje novou mezinárodní koalici s Pekingem, Íránem a Severní Korejí? Nebo chce Západ rozložit v naději na rozpory uvnitř Evropy i rozložené Evropy a Spojených států?
Západ se posouvá k severu
Právě debata o Rusku dala velmi pracovní ráz první pražské konferenci Globsecu, který se v důsledku nepřízně současné slovenské vlády přesunul do Prahy. Vidět pracovat západní vládní i expertní špičky na jednom tématu bylo zajímavé, protože to vedlo k citelnému posunu v pohledu na obsah a možné důsledky ukrajinské války, a tím i k posunu přinejmenším východisek evropské politiky.
Od dánské premiérky přes prezidenta Finska, ministra obrany Švédska, Estonska, ministra nové britské vlády až ke špičkám NATO, bývalému vojenskému veliteli Aliance a dalším. Silný, na změnu zaměřený byl i úvodní projev designované šéfky Evropské komise von der Leyenové, která uznala, že ve varování před Ruskem měly země středoevropského regionu pravdu.
Co spojovalo práci lidí, kteří nesou odpovědnost za bezpečnost Evropy, byla shoda, že případným vítězstvím Ruska i akceptováním jeho agrese proti Ukrajině Západ ztratí jistotu, že bude nadále platit nadvláda práva nad použitím vojenské síly. Porážkou Ukrajiny bude poražen mezinárodní systém, na kterém Západ stojí ve svých demokratických, právních a civilizačních poměrech, nevyjímaje prosperitu a sociální rozvoj. Po porážce Ukrajiny by demokratický svět ztratil své základní pilíře.
Závěr dotáhli v diskuzi především severští politici. Sociální demokratka a dánská premiérka Mette Frederiksenová obhajovala, proč dánské F-16 dnes dělají svou práci v rukou ukrajinských pilotů, a prezident Alexander Stubb vysvětlil, proč Finsko opustilo neutralitu a vstoupilo do NATO.
Jejich závěr byl, že pro bezpečnost Evropy nestačí, aby se Ukrajina dokázala bránit, ale Rusko musí být na Ukrajině vojensky poraženo. Vojenská porážka je jediná možná odpověď Kremlu, má-li si Západ uchovat svou svobodu, právo a prosperitu.
Diskuze i závěry byly jednoznačné, dokonce podpořené i přítomnými politiky balkánských zemí, kteří pochopili, že jejich členství v EU musí na rozhodnutí války o Ukrajinu počkat.
Nové pojetí války v praxi
Minulý týden, ani ne dva měsíce po těchto závažných závěrech, hlasoval nový Evropský parlament o rezoluci o praktických krocích v podpoře Ukrajině. A světe, div se, europoslanci v současnosti v preferencích nejsilnější strany ANO 2011 se všichni zdrželi nebo nehlasovali. Rezoluci unisono nepodpořili.
Jde o mimořádně závažné hlasování, kterému je třeba věnovat pozornost. V následujících vysvětleních objasňovali europoslanci ANO, že odmítli podpořit právě ten princip, ke kterému dospělo Dánsko, Finsko, Švédsko, Německo i Velká Británie: Že Ukrajina musí být vyzbrojena a podporována tak, aby válku vyhrála. Naopak nesmí dojít ke kompromisu, který by Rusku dal jistotu, že silou uspěje.
Co svým hlasováním europoslanci ANO sledovali? Lze vyloučit, že by o zásadním strategickém posunu Západu nevěděli. Na konferenci Globsec měl svůj energetický panel místopředseda Havlíček a musel vědět, co se v Praze řeší. Jde tedy o vědomé odmítnutí snahy Západu bránit civilizační základy naší svobody a prosperity? Dost pochybuji. Europoslanci ANO, kteří stojí evropského daňového poplatníka přibližně čtvrt miliardy korun ročně, musí vědět, že bez prosperity a EU nebudou ani jejich poslanecké posty. Mnozí z nich jsou i dostatečně vzdělaní a inteligentní, aby si vybavili naše historické zkušenosti ze silového vojenského ničení Československa v letech 1938 a 1968.
Kde se bere protisystémový postoj?
Možné hypotézy nebo spekulace vedou k příštím parlamentním volbám, kde ANO tuší nebo ví, že k vítězství mu spíše dopomůže kritika EU a podpora národního sobectví než péče o národní bezpečnost a prosperitu uvnitř spolupracující Evropy. Navíc už by zřejmě nemělo problém uzavřít koalici s SPD nebo Motoristy z Institutu Václava Klause, kde je propojení k ruské ambasádě v Praze explicitní. Kremlem placenou německou AfD nevyjímaje.
Je možné, že si Andrej Babiš neuvědomuje obrovská rizika, která takové politické chování nepochybně má pro naši bezpečnost a prosperitu? Jistě si je uvědomuje, ale je mu to zřejmě jedno. Jinými slovy, půjde ANO 2011 v případě svého volebního vítězství protievropskou a protizápadní cestou jako Viktor Orbán nebo Robert Fico, a bude nadbíhat raději Rusku než pomáhat napadenému Kyjevu? Možná to je otázka, kterou ANO klade svým voličům, kterých je přibližně třetina ze všech aktivních voličů v Česku. Po zmíněném hlasování v Evropském parlamentu to však již není otázka, ale závazný a prakticky uplatňovaný politický kurz, který ANO drží a razí.
Jeden by si myslel, že s naší zkušeností se k opakování chyb, které jsme udělali ve volbách v roce 1946, nevrátíme. Proč si po necelých 80 letech takovou lekci nezopakovat, že… Krajské volby ale ukazují, že nám to zas až tak nevadí. K volbám přišla sotva třetina voličů, ostatní otrávení zůstali doma. S válkou za zády nás taková laxnost může přijít hodně draho.
