Článek
V sobotu to bude přesně rok, co prezident Miloš Zeman po sérii „akvarijních“ schůzek s ministerskými adepty jmenoval koaliční vládu Petra Fialy. Bilancování u příležitosti tohoto výročí není vůbec jednoduché, a to ze dvou hlavních důvodů.
Prvním je válka na Ukrajině, která postavila Fialovu vládu hned v úvodu mandátu před nepředvídatelné úkoly a problémy, jež udělaly z jejích předvolebních představ o programových krocích trhací kalendář. Druhým důvodem je, že působení Fialova kabinetu připomíná novelu o doktoru Jekyllovi a panu Hydeovi a není úplně jasné, jak k hodnocení obou polovin rozčísnuté vládní osobnosti přistoupit.
V otázkách zahraniční politiky je těžké pětikoaliční vládě něco vytknout, zvláště s ohledem na dané geopolitické okolnosti. Česko se na konci února bez zaváhání postavilo do čela podpory Ukrajiny před ruskou agresí a společně s Polskem a Pobaltím má velkou zásluhu na tom, jak dnes většinová pozice Evropy k Ukrajině vypadá. Mezinárodní jednání o dodávkách jiného než ruského plynu zvládla vláda také velmi dobře.
Fialova vláda se také – snad už to lze říci – důstojně popasovala s evropským předsednictvím. Proběhlo bez skandálů, bez většího drhnutí a připíše si i důležité symbolické úspěchy, jako je vstup Chorvatů do schengenského prostoru (připravoval se dlouho, ale završilo jej české předsednictví, to se počítá). V zahraniční politice je vláda čitelná a předvídatelná.
Když ale dojde na domácí agendu, mění se Fialův kabinet z uhlazeného, diplomatického doktora Jekylla v pana Hydea – živelného, chaotického, nepředvídatelného, nebezpečného.
Ministr financí Zbyněk Stanjura zahájil svou ministerskou kariéru čtvrtročním rozpočtovým provizoriem, které využil k optickému snížení deficitu několika účetními fintami, jen aby mu toto dílo nakonec stejně rozmetaly na kusy výdaje na pomoc Ukrajině, uprchlickou krizi a záchranné programy.
Konsolidaci veřejných financí, svůj hlavní programový tahák a stěžejní bod programového prohlášení, vláda ve svém prvním roce vzdala. A střednědobé rozpočtové výhledy, které počítají s 300miliardovými schodky i v dalších letech, naznačují, že možná nejen v prvním roce.
Proti tomuto podezření sice stojí několik posledních výroků premiéra Fialy i ministra Stanjury, které slibují alespoň nějaké konsolidační kroky, ale to jsou – na rozdíl od rozpočtových výhledů – zatím jen slova. Rozpočet na příští rok rozhodně konsolidační není, je naopak velmi rozhazovačný.
Krátkodobá rezignace na snahu o lepší stav erárního hospodaření by se možná tváří v tvář válce ještě dala pochopit. Jenže Fialův kabinet se rozhodl situaci veřejných financí ještě dále zhoršit, a to kroky, které s válkou ani jejími důsledky nijak nesouvisejí.
Vláda se na jedné straně ohání argumenty o mimořádné situaci a válce za humny, ale svými činy nedokázala ekonomiku posunout k „válečnému“ fungování. To by znamenalo na jedné straně sice rezignovat na snižování deficitu, ale na straně druhé napřít veškeré úsilí na přímý boj s důsledky ruské agrese. To se ale nestalo.
Vláda sice na jedné straně utrácí velké peníze za plošnou pomoc, ale na druhé se v ničem neomezuje. Klidně připravuje svůj vlastní rozpočet o příjmy nepromyšlenými daňovými změnami nebo rušením EET bez náhrady. Do toho schvaluje populistické „výchovné“ k důchodu, což je dalších skoro 20 miliard přihozených ke strukturálnímu deficitu. Odmítá řešit změny penzijního valorizačního mechanismu, který se společně s inflací utrhl ze řetězu a působí v důchodovém systému hluboké nespravedlnosti a velmi nákladné absurdity.
Jak je vládní zahraniční politika ukázková, tak je její rozpočtová politika děsivá. Až budou ministři příští rok přepisovat své programové prohlášení, musejí si tohle rozštěpení vládní osobnosti uvědomit. A nechat i v hospodářské politice zvítězit trochu nudného, ale rozumného doktora Jekylla nad nebezpečným panem Hydem, který bezstarostně žene republiku do velmi vysokých a drahých dluhů.
