Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Když má nějaká země horkou válku hned za humny a její hybridní projevy přímo na svém území, jsou věci, které opravdu potřebuje. Jakousi elementární společenskou jednotu, solidaritu, investice do obrany nebo pevné politické vedení, které ví, kde stojí.
A pak jsou věci, které taková země opravdu nepotřebuje. Třeba tahanice mezi vedením ministerstva obrany a vedením armády. Navrch tedy ještě tahanice o podobu profilů na sociálních sítích.
Spor mezi ministryní obrany Janou Černochovou a náčelníkem generálního štábu Karlem Řehkou by mohl být docela legrační, kdyby se neodehrával v kontextu, v němž se odehrává. Považte – Řehka si chtěl založit „pracovní“ účet náčelníka štábu na síti X: Černochová mu sdělila, že s tím nesouhlasí. To si Řehka vyložil jako „zákaz“, a tak oživil svůj „soukromý“ účet na téže síti a začal na něj umísťovat všelijaký obsah s armádní tematikou včetně videoblogu Brífink zahajovaného pozdravem „Nazdar, bojovníci!“
Spor o působení na sociálních sítích, který se dostal až na jednání obranného výboru Sněmovny, je však spíše zástupný. Vztahy mezi ministryní a náčelníkem štábu jsou napjaté delší dobu. Ministryně například vnímala velmi úkorně, když Řehka v jednom ze starších rozhovorů naznačil, že kvůli nedostatku vojáků bude nutné zavést nějakou formu odvodů či vojenské služby. Černochová (ODS) se podle svých slov musela za tyto výroky omlouvat svým koaličním kolegům, pro něž je návrat povinné vojny v jakékoli formě politicky příliš třaskavým tématem.
Kdyby konflikt neměl hlubší, patrně i osobní kořeny, nebylo by těžké jej vyřešit. Začít by se dalo třeba tím, že nic jako „pracovní“ a „soukromé“ účty na sociálních sítích fakticky neexistuje a je celkem jedno, kolika barevnými „odznáčky“ je to které uživatelské jméno ověšeno. Každá veřejná osoba včetně náčelníka generálního štábu je veřejnou osobou pořád, od rána do večera, a je úplně jedno, na který účet na instagramu nebo X zrovna píše.
Jestliže Řehkův profil na X není „oficiální“ takříkajíc oficiálně, je beztak zcela nepochybně oficiální ve svých důsledcích. To znamená, že náčelník na něm tak jako tak musí vystupovat s vědomím všech omezení, která plynou z jeho veřejné funkce.
Ani spor o povinné odvody by se nemusel dostat do fáze jakýchsi omluv, kdyby vztahy mezi ministryní a vojenským šéfem armády byly zdravější. To, že si Řehka o způsobech doplňování armádních stavů něco myslí, může být jistě zajímavé. Ale zároveň to není nijak relevantní pro každodenní provoz země. Je snad samozřejmé a všem jasné, že o jakémkoli podobném opatření nerozhoduje názor náčelníka štábu, ale demokraticky zvolená politická reprezentace. Nikdo jiný.
To je také důvod, proč bude Řehka ve všech sporech s Černochovou – a momentální sympatie můžeme v těch sporech distribuovat podle libosti – tahat vždy za kratší konec. Česko není dejme tomu Egypt, kde každá demokraticky zvolená vláda už tradičně vládne vždycky přesně tak dlouho, dokud nenaštve suitu vysokých armádních velitelů. A ani s válkou za humny bychom se takovému modelu neměli blížit.
Ministryně obrany je demokraticky zvolenou političkou a jako taková je náčelníkovi štábu nadřízena. Jistě mezi sebou mohou vést mocenské a poziční debaty, ale vojenský šéf armády v nich nikdy nemůže úplně zvítězit. A to ani kdyby měl stokrát pravdu na své straně. Pokud hrubě nesouhlasí s politickým vedením resortu, může – kromě snahy o debatu – udělat jedinou věc, totiž rezignovat.
Že by to tak nemělo v této době skončit a že by si oba aktéři popsaných sporů měli především jasně uvědomit, kde je jejich místo a jaká je jejich širší odpovědnost, to je jasné. Pokud to ale není možné, musí v demokratické zemi prohrát Řehka.
Aktuální tahanice mezi Černochovou a Řehkou mají kromě narušených osobních i profesních vztahů ještě jednu širší příčinu – a tou je nezvládnutí důležitého konceptu strategické komunikace. Ten vláda nedokázala za celé své působení rozvinout, takže se o něm sice hodně mluví, ale skutek utek.
Kdyby jasný koncept strategické komunikace existoval a měl svého představitele, musel by být spor o působení náčelníka generálního štábu na sociálních sítích vyřešený během několika minut. Věděli bychom totiž, zda je pro stát a jeho vysoké představitele vhodnější a výhodnější užívat ke komunikaci s veřejností „oficiální“ účty institucí, nebo „soukromé“ profily. Věděli bychom, co je možné si na těch a oněch účtech dovolit, co je ještě „polidštění“ úřední komunikace a co už nemístný humor, který do institucionální komunikace nepatří.
Protože žádné takové návody ani strategii nemáme, bude o komunikaci náčelníka generálního štábu na sociálních sítích rozhodovat ministryně, která sama po večerech na síti X provádí ledacos, a když se večer obzvlášť vydaří, tak třeba také vystupuje z OSN.
