Článek
Záložka „Naši lidé“ na webové stránce hnutí PRO Jindřicha Rajchla tento týden značně prořídla. Z osmi představitelů strany, která si klade tak ambiciózní cíle, jako je svržení vlády, zbyla jen půlka.
Rajchlovi odešla jedna z hlavních tváří, široce známá v komunitě, na niž PRO cílí – právník Tomáš Nielsen, který se proslavil hlavně za covidu tvrdou kritikou protiepidemických opatření a očkování. Spolu s ním skončili tři další lidé sdružení kolem Institutu práva a občanských svobod, například exekutor Ondřej Svoboda.
Část webu Jindřicha Rajchla s vedením jeho strany PRO dost zásadně prořídla.
Důvodem prý byly dlouhodobé neshody o tom, jak stranu vést a kam ji směřovat. Odcházející údajně neměli na chod partaje žádný vliv, reálné řízení přebrali lidé, kteří přišli z jiných politických stran.
V překladu to znamená, že Rajchla postihla stejná choroba jako všechny jeho předchůdce – strana se mu stihla vnitřně rozložit ještě předtím, než jakkoli zasáhla do kterýchkoliv voleb.
V této části politického spektra nejde o žádnou novinku – obecně je tu dost přecpáno a pro náhrobky neúspěšných hnutí pomalu není kam šlápnout. Komunita se vždy upne k nějakému novému spasiteli, aby se vzápětí nedokázala dohodnout ani na tom, jestli na ustavující schůzi servírovat řízek, nebo výpečky.
Věnujme nyní tichou vzpomínku třeba Bloku proti islámu Martina Konvičky, Volnému bloku Lubomíra Volného, iniciativě Chcípl pes Jiřího Janečka, hnutí Česká Republika na 1. místě Ladislava Vrabela a mnohým dalším, již zapomenutým hrdinům scény.
Čím víc tato uskupení mluví o tom, že je životně nutné se spojit, tím méně se jim to daří. Abychom byli fér, nemají to objektivně snadné – část scény vzešla z antivaxerského hnutí, část je hlavně proti migraci, část se zase orientuje spíš na ekonomické problémy, část je čistě proruská, část je prostě jen proti všemu.
Často jediné, co aspiranty na vůdcovství a jejich fanoušky skutečně spojuje, je nenávist k současné vládě či establishmentu jako celku. Představitelé jsou téměř vždy konfliktní lidé, kteří s ostatními nevycházejí už z principu. A často chtějí – jako v Rajchlově případě – všechno řídit sami a s nikým se nedělit: o pravomoci, o vliv, o veřejný prostor, o peníze.
Při pohledu na Rajchlovy trable si může oddechnout hlavně SPD, která jeho vzestup sledovala s nervozitou a řešila, jak se postavit k jeho úspěšným demonstracím. Dokonce připravila i strategii, jak od Rajchla odhánět voliče – zdůrazňovat, že PRO nechce vystupovat z Evropské unie. A kdo ví, jestli aktuální volební spojení SPD s Trikolorou trochu nepopostrčila zrovna tato hrozba konkurence.
Kdo by si ale oddechnout neměl, jsme my ostatní. Jindřich Rajchl má ve srovnání se svými předchůdci větší politický talent i potřebnou míru cynismu. Klíčové pro něj bude, jak se mu podaří plánované podzimní demonstrace. Zářijový protest oznámil na konferenci tento týden, pár dní poté, co se mu hnutí rozhádalo. Žádnou známější tvář na tiskovku nedostal, nejzajímavější na ní nakonec bylo, že se odehrála v pronajatých prostorách ČTK.
Ze svých nynějších potíží se ale může poučit. Koneckonců i Tomio Okamura vybudoval náležitě „poslušnou“ stranu až na druhý pokus. Na to, že se ukřičení národovci nakonec vždycky rozhádají mezi sebou, se zkrátka nedá spoléhat donekonečna.
