Článek
Článek si můžete pustit také v audioverzi.
Čísla na „totemech“ u benzinových pump jsou mimořádně ošklivá a psychologicky náročná. Přesvědčení, že cena litru Naturalu 95 prostě nemá začínat čtyřkou, natož aby za ní bylo jakékoli číslo vyšší než nula, je silné, ale prostě bere zasvé. Milovníci vysokooktanových „prémiových“ paliv už si ostatně zvykají i na ceny přes padesát korun za litr.
Co s tím? Rozvahu. Jakkoli je její udržení při placení u pokladny náročné. Z opozice znějí líbivé výkřiky o státním zastropování cen, zrušení DPH na pohonné hmoty a snížení spotřební daně. A kdyby lídrem opozice nebyl největší český agrobaron, slyšeli bychom mnohem častěji třeba o zrušení přimíchávání rostlinné biosložky, což by cenu pohonných hmot rovněž mohlo stlačit dolů.
Jenže většina těchto nápadů vychází z politické první signální soustavy. Jistě se najdou vcelku dobré argumenty pro zásadní cenovou regulaci. Jeden z nich zní, že někde – v Maďarsku – už cenové stropy postavili. Poláci výrazně snížili DPH. Pokud Česko zůstane ve střední Evropě ostrovem tržních cen, vypukne palivové šílenství v příhraničních oblastech a mezinárodní přepravci se budou tankování v Česku cíleně vyhýbat. Další argument, který je těžké vyvrátit, mluví o tom, že benzín je pro mnoho lidí bydlících v odlehlejších oblastech základní potřebou, která jim umožňuje se dostat například do práce. Skokový nárůst ceny znamená pro lidi, kteří projednou čtyři nebo pět plných nádrží za měsíc, citelný zásah do rodinných rozpočtů.
Jenže je tu několik problémů, které z umělého sražení cen pohonných hmot přes uvedené argumenty dělají špatný nápad.
To, co se nyní děje na Ukrajině, v Rusku, v Evropě i ve Spojených státech, není jednorázový šok, který za pár měsíců pomine. Na to nechal Vladimir Putin zajít invazi na Ukrajinu příliš daleko. Dochází k zásadnímu posunu ve vnímání energetického trhu. Ruská ropa a plyn, které po dekády tvořily základ mnoha evropských energetických politik, se kvůli Putinovým zvěrstvům stávají toxickým zbožím, které už odmítají dovážet Spojené státy i Velká Británie. Evropská unie se od něj ještě neumí nebo neodvažuje úplně odstřihnout, ale je jasné, že do původní podoby se obchodní vztahy s Ruskem nevrátí dlouhá léta. A nejspíš nikdy.
Pokud by existovala vyhlídka, že za pár měsíců se ceny ropy vrátí k „předválečným“ hodnotám, dávalo by možná krátkodobé zastropování cen nějaký smysl. Jenže takovou vyhlídku vzhledem k postupující mezinárodní izolaci Ruska nemáme a držet cenový strop po léta prostě nelze. To se pak tržní síly naštvou a protlačí se zpod stropu jinudy: omezením nabídky, převisem poptávky, přídělovým systémem, černým trhem. Pokud je ropa drahá, nemůže stát prostě dlouhodobě předstírat, že není.
Navíc politika cenových stropů může vytvářet nebezpečné precedenty. Teď se nám nelíbí ceny benzínu. Za chvíli se nám zcela jistě nebudou líbit ceny pečiva. Bude Andrej Babiš volat po cenovém stropu na housky? A co na auta, kde prudce zdražují vstupy a výrobci se perou s potrhanými dodavatelskými řetězci? Jak daleko je od takového myšlení ke Státní plánovací komisi a opuštění principů tržního hospodářství?
Daňové úvahy mohou dávat o něco větší smysl, ale zase jsou z pohledu ceny méně efektivní. Stát nemá mnoho nástrojů, jak zajistit, aby se pokles spotřební daně nebo DPH plně promítl do čísel na „totemech“ a neskončil zčásti ve vyšších maržích pumpařů. I kdyby se to povedlo, jde o plošné opatření, z nějž budou v důsledku nejvíce profitovat lidé s největší spotřebou pohonných hmot v nejsilnějších autech, kteří by cenový výkyv často hravě zvládli i bez státní subvence.
Co je důležitější, ceny ropy, nafty a benzínu jsou jen jednou složkou komplikovaného procesu, který spustila ruská agrese proti Ukrajině. Jestliže někteří ekonomové mluví o tom, že česká inflace se může krátkodobě podívat i ke dvaceti procentům, nemá příliš smysl investovat politický kapitál a energii na jednu dílčí, i když výraznou součást spotřebního koše.
„Putinova drahota“ je daleko komplexnější fenomén, který zdaleka nezačíná ani nekončí na cenovkách u pump.
Proto by dávalo větší smysl uvažovat o probíhajících změnách v širším kontextu, než je populistické sražení cen benzínu nesystémovým ekonomickým opatřením. Stát nemůže předstírat, že tato změna neprobíhá nebo že se Česka nedotkne. To, co musí udělat, je mírnit její sociální dopady. Rostoucí ceny udělají velké díry do rozpočtů domácností, z nichž mnohé se už dnes pohybují na samé hranici chudoby.
Český sociální systém musí být připraven cíleně a adresně pomáhat skutečně potřebným. A smířit se s tím, že někteří lépe vydělávající lidé budou muset zvýšení nákladů nebo mírný pokles životní úrovně zvládnout sami. Babišovská éra vládnutí za sebou zanechala nebezpečný dojem, že stát musí pomáhat všem (našim lidem, přece!) a všechno musí pokud možno zůstat tak, jak bylo.
Takové uvažování vedlo k postupné mumifikaci české ekonomiky, kterou během covidu mohutně podpořily ještě konzervační programy v čele s „provizorním“ Antivirem, který vydržel dva roky. Opusťme tenhle způsob politické práce. Tuhle změnu nezastavíme a potřebujeme se rychle a dobře dohodnout na tom, jak se jí přizpůsobíme.
Pokud jde o vylepšení příjmů domácností, politici příliš rádi operují daňovými sazbami, ale mnohem účinnější a na potřebné zacílenější je práce se základní slevou na poplatníka. Je načase ji konečně po letech návrhů skutečně převést i do daňového bonusu, takže lidé, kteří dnes kvůli nízkým příjmům neplatí žádné daně, dostanou od státu ještě něco zpátky. Nebylo by to levné opatření, ale i každý experiment s cenovou regulací pohonných hmot se počítá v desítkách miliard ročně. A vyladění sociálního systému pomůže reagovat na různé šoky, ať už přijdou od pump, z pekáren, nebo z faktur za elektřinu.
