Článek
Máme na stole předvánoční vzkaz od prezidenta Putina, abychom se nepaktovali s NATO. Přesněji aby se NATO stáhlo a upustilo na našem území od všech aktivit a patrně i zájmů. Putin se cítí ohrožený, myslí si, že blízkost NATO ohrožuje (jeho) Rusko, respektive že my v NATO jsme pro Rusko hrozbou. Má pravdu? Co si myslí obyčejní Rusové? Cítí se rovněž naším členstvím v NATO ohroženi?
Kdyby chtěl nový ministr zahraničí překvapit, nechá si zpracovat výzkum mezi Rusy, a to jak v Rusku, tak zejména mezi ruskými občany dlouhodobě žijícími u nás. Oboje výsledky budou zajímavé. Já si dovolím pouze odhad či hypotézu, co by řekli Rusové žijící u nás, pokud by sebrali odvahu odpovídat otevřeně. Jejich stanovisko by, myslím, preferovalo pokračování a naplňování českého členství v NATO. Žijí zde v podstatné míře proto, že se u nás cítí bezpečněji a svobodněji než ve své domovině. Součástí mojí hypotézy je i to, že svou roli hraje i úroveň zajištění veřejných služeb, počínaje zdravotnictvím či bezpečností a konče otevřeností české společnosti a oceněním smyslu pro spravedlnost a rovnost – a to navzdory velice rozporné historii našich vztahů.
Je fakt, že Rusové žijící v Rusku asi v nemalé míře rezonují s brutální nepřátelskou propagandou proti Česku i dalším postkomunistickým zemím, kterou Putinova mediální mašina chrlí bez ohledu na fakta. Ukazuje nás jako cizopasníky, kteří se několik dekád nechali živit Sovětským svazem, a když ten zeslábl, přeběhli k Američanům a Západu – tam jsme ale prý nyní stále méně spokojeni, jak potvrzuje opravdový přítel Ruska Miloš Zeman i tiší spolupracující protievropští „vlastenci“ jako Tomio Okamura nebo Václav Klaus.
Nicméně poměřováno tím, kolik Rusů demonstrovalo okolo voleb a vyjadřovalo podporu Navalnému, nejsou Rusové zdaleka jednolití. Proto také bylo nutné Navalného od veřejnosti a veřejné komunikace odříznout. Hrozilo, že situace přeroste v revoltu ukrajinského nebo běloruského střihu. A je lepší zastrašovat a zavírat preventivně než pak posílat jednotky Omon střílet ostrými jako v Kyjevě.
Z Putinova prohlášení je patrné, že má strach a fakticky definuje požadavky pro udržení svého režimu z hlediska aktivity Západu. A má pravdu, že jej přímo existenčně ohrožujeme, a to aniž hneme proti Rusku prstem. Čím více musí Putin falšovat volby, zavírat své oponenty a kritiky, zakazovat občanské organizace a média a zabíjet novináře, tím více vyniká zoufalá úroveň a výsledky jeho vládnutí. Zvlášť ve srovnání s podmínkami, na které za tři dekády vývoje od pádu sovětské nadvlády dosáhla střední Evropa.
Vůči dnešnímu putinovskému Rusku jsme antihmotou, která jej může oslabit a rozvrátit. A nemusíme ani mluvit o podvratných a šmelinářských aktivitách ruských diplomatů v Praze, o jejich útocích Novičokem na naše britské spojence, o státním terorismu Ruska na našem území ve Vrběticích. Jenom tím, že jsme a žijeme ve svých poměrech, jsme Rusku nebezpeční a ohrožujeme jej. Putin má pravdu, které je třeba rozumět – ale ne se jí podřídit. Naopak musíme svůj svět a své poměry bránit, Putin své hrozby myslí vážně.
Čím více se Putin cítí ohrožený naší existencí, čím více potřebuje doma dokazovat nenahraditelnost své vlády korupce a šlendriánu, která musí podvádět všude od statistik až po sport, tím více se schyluje k umělému vyvolání jakékoli konfrontace. Nepodceňujme domácí válečnou propagandu v dnešním Rusku tak, jak západní mocnosti podceňovaly Hitlerovu propagandu v předválečném Německu.
Kreml zřetelně vnímá narůstající nerovnováhu konvenčních sil v Evropě i pokles americké vojenské i strategické geopolitické přítomnosti a pozornosti. Z pohledu Moskvy jsme my ve střední Evropě, natož pak Němci nebo Italové vojensky podřadní. A nic nezvyšuje zálusk na provokace nebo agresi tak jako pocit vlastní silové převahy.
Rusko se cítí ohroženo i tím, jak Evropa bere vážně agendu klimatické změny a prosazuje odchod od uhlíkové ekonomiky. Rusko jiný zdroj příjmů než uhlík nemá. Green Deal ohrožuje bezpečnou budoucnost věrchušky a papalášů v Kremlu.
Na výše uvedené upozorňuji opakovaně, ale po Putinových imperialistických požadavcích je třeba to říci už zcela otevřeně. Slyšeli jsme kdysi podobná vyjádření vůči našemu obrannému spojenectví s Británií a Francií. A slyšeli jsme podobné požadavky vůči území Sudet z Berlína koncem 30. let. Nemůžeme ignorovat svou historickou zkušenost včetně roku 1968.
Od útoku na Ukrajinu v roce 2014 složitě hledáme svou politiku vůči Rusku. Přes katastrofu sestřelení civilního letu MH17, přes útok Novičokem v Anglii, přes navazující skandální pokus prezidenta Zemana diskreditovat Česko jako původce bojové látky i přes jeho snahu otevřít naši kontrarozvědku ruskému vlivu až po odhalení Ruska jako pachatele výbuchů ve Vrběticích.
Až dosud jsme se mohli shodnout na tom, že lepší než špatná politika je žádná politika a nulové vztahy. Včetně důsledné redukce ambasád. Tak jako tak se Kreml snažil využít všech příležitostí, jimiž nás mohl poškodit, včetně cílených dezinformačních operací a působení jeho exponentů ve veřejném i mediálním dění. Nyní se musíme posunout k aktivnější obranné pozici.
S plným vědomím chaosu ve státních financích i v protipandemické obraně, s plným vědomím dezorganizace naší vnitřní i vnější politiky Pražským hradem musíme odpovědně a cílevědomě vůči Kremlu posilovat svou bezpečnost a schopnost obrany. Jsme sice nadále ve fázi hledání, ale pracujme na tom.
1. Po rozbití ruské nepřátelské zpravodajské centrály na předimenzované ambasádě v Praze je čas věnovat více pozornosti a zájmu početné ruské komunitě žijící u nás. A to zejména zlepšením její informovanosti o naší politice v rámci EU a NATO. Minimem je vytvoření ruskojazyčného webu s informacemi ze zpravodajství ČTK nebo překlady hlavních zpráv či komentářů. Jde o menšinu, která může být cílem ruské vlivové propagandy, a to bychom neměli připustit. Naopak je v našem zájmu identifikace Rusů s Českou republikou až po perspektivu získání občanství a otevřených možností uplatnění.
2. Pro Rusy žijící v Rusku je samozřejmě zajímavé a v jistém smyslu tradičně inspirující vědět, co se děje u nás – nejen v Praze nebo v Karlových varech, ale v celém kumštu, v literatuře, hudbě i intelektuálním a veřejném dění. Není zvlášť nákladné vytvořit komunikační ruskojazyčný kanál, který nemusí být tak ofenzivní, jako byly zahraniční vysílače v 80. letech, i když ani tuto možnost bych nevyučoval. Je čas odpovědět na dezinformační útoky Kremlu adekvátní ofenzivou informací o našem světě a životě. Samozřejmě není nutné, aby tyto věci organizovala vláda, stačí když je bude finančně podporovat a vybere neziskové nebo mediální organizace pro realizaci záměru.
3. V řadě věcí bychom mohli spolupracovat se Slovenskem. Především v posilování našich vojenských obranných schopností. Opakovaně v této souvislosti zmiňuji možnou velkou přidanou hodnotu vytvoření společné obrněné divize, která by se vrátila k tradici působení československých jednotek od RAF přes Dunkerk a Tobruk po Karpaty. Máme nejen nač navazovat, ale máme i důvod tyto tradice oživit a promítnout do reálné vojenské síly a spolupráce. Hodně jsme jako Češi a Slováci zaspali ve svých závazcích vůči NATO. Je čas se pohnout. A proč ne ve společné československé tradici, které dosud rozumí Evropa i Rusko.
4. Budeme předsedat Radě EU a naše zahraniční a bezpečnostní politika se skrze EU může multiplikovat a realizovat jako unijní. Musíme ovšem podstatně víc zapracovat na synergiích. A ubrat na protievropském kverulování jak v evropských obranných agendách, tak ve zpochybňování možnosti Evropy posouvat se směrem k vyšší vojenské výkonnosti. Vzkaz z Washingtonu je jasný: Starejte se, Evropané, o svou bezpečnost, vyjma jaderného odstrašení je Rusko evropská agenda, my se soustředíme na Čínu. Dokážeme to pochopit, vysvětlit a chovat se podle toho při našem předsednictví?
5. Stále zřetelnější je, že americké priority se posouvají mimo Evropu. Z toho ale nevyplývá, že bychom se neměli snažit spolupráci s USA udržet na bilaterální a česko-slovenské úrovni stejně jako na rovině EU–USA. Minimem by bylo například dotlačit rozhádaný Washington, aby konečně poslal velvyslance do Prahy, Bratislavy i Varšavy. Bariérou je dnes Kongres, proč by tam tedy nemohla vyrazit parlamentní delegace V4 a lobbovat za konstruktivní přístup k našemu regionu? Není nic snadnějšího.
6. A konečně – Ukrajina se udrží pouze s podporou EU a NATO, tedy včetně podpory naší. Ukrajinci si ji zaslouží, protože se dokázali ruskému napadení bránit i s chabou armádou a výzbrojí. Dnes jsou jinde a potřebují podporu. I v tom, že by se například Evropský parlament neomezil jen na udělování lidskoprávních cen, ale zasadil se o došetření katastrofy MH17 nebo pokračující agrese Ruska v Gruzii i jinde. Je ale třeba chtít a vědět, čeho chceme dosáhnout. S naší zkušeností to nemůžeme chtít od Západoevropanů – je to především naše agenda.
Když nás Rusko opakovaně zařadilo mezi své hlavní nepřátele, nedělalo to jen tak. Udělalo to jako ocenění našich možností se aktivně bránit právě vůči kremelské hrozbě. Je nepochybně čas tyto možnosti aktivovat.
