Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Česko v roce 2024 vyměnilo zelené za motoristy. A v roce 2025 bude stejným směrem skoro určitě pokračovat.
Nejde zdaleka jen o volební výsledky a preference: vzestup strany Motoristé sobě, setrvalou stagnaci strany Zelených. Protichůdná politická dvojice jen znázorňuje příběh, kterým země dlouho prochází. A který se už jednoznačně naklonil na stranu tradičního uspokojování tradičních potřeb jednotlivců. Zatímco ti, již hlásají, že stojí za to být ohledně tradičních potřeb skromnější a šetrnější, upadli do těžké defenzivy.
Podobně se pohnulo mínění i politika v řadě demokratických zemí, Česko není unikát. Ale originální je, že trend tu ilustruje výslovně partaj motoristů. To jen podtrhlo, jak moc se téma životního prostředí - v nejširším smyslu toho slova - proměnilo na pole kulturních válek.
Tím pádem se stalo, co se vzhledem k lidské přirozenosti, soustředěné na přítomnost a evolucí zbavené strachu o přežití druhu, stát muselo. „Motoristický“, respektive technokratický diskurz nad tím „zeleným“, respektive idealistickým dominuje na celé čáře. A promítá se to i do politiky.
Lidem s takzvaně zelenými názory pak bývá - mezi řádky i výslovně - propůjčován status asketických podivínů, kteří šikanují náš takzvaně normální svět. To je příběh, který má úspěch. Osvojujeme si ho čím dál větší měrou.
Jinak řečeno, vypadá to, že přibylo lidí, kterým zelené názory a požadavky začaly lézt na nervy podobně jako před sto lety názory a požadavky aktivistů abstinentních spolků. Ty neuspěly, protože žádaly nemožné - změnit, ba zakázat tradiční uspokojování tradičních potřeb, konkrétně konzumace alkoholu. Argumenty ideálem i argumenty praxí se rozbily o lidskou přirozenost a kulturu společnosti 20. století.
Tím nemá být řečeno, že tak dopadne i zelená, nálepkovaně „progresivistická“ agenda, kterou s abstinentním hnutím po věcné stránce opravdu nejde srovnávat. Tím má být řečeno, že vůle ke změně kulturního chování je - za relativně normálních okolností - slabší než vůle k jeho zachování v přítomnosti i dohledné budoucnosti. Už kvůli pohodlí statu quo.
Jestli se volby 2025 rámují jako velký duel hnutí ANO a koalice Spolu, pak je v jednom ohledu rozhodnuto předem: zvítězí technokracie. Po nějakých zelených, až nedej pámbu progresivistických ideálech, nebude na plakátech stopy. To se spíš ODS pochválí, že na dálnici povolila stopadesátku. Něco tak obyčejného jako zálohování PET lahví a plechovek už dostává punc kontroverzní disidentské aktivity ministra životního prostředí.
Aniž by to předpokládali jeho autoři, ideovým podkladem pro volební programy technokratů by mohl být reklamní slogan jedné rozvážkové společnosti: „Protože chci.“ Tak zní poptávka, takové je běžné nastavení spotřebitele i voliče. Zlepšování světa skrze ideály, pokud se nám automaticky nezdá podezřelé, přichází až v druhém plánu.
Není sporu, že Česko potřebuje velké investice do dopravy včetně té silniční. A že se musí stavět - ne proto, že lidé „chtějí jezdit autem“, což ve většině chtějí, ale proto, že moderní síť souvisí s celkovou životní úrovní i kvalitou života. To ale nemá znamenat, že námitky a pochybnosti vůči stavění se zamítají. A že se otázka rozvoje omezí na technokratické, motoristicko/rychlostní pojetí.
Program TOP 09 s názvem „Česko musí zrychlit“ se pochopitelně netýká jen rychlosti v dopravě; a vyšší rychlost je v řadě ohledů - typicky v administrativě - žádoucí. Opravdu je ale „musíme zrychlit“ nejvýstižnějším pojmenováním cesty ke zlepšení? Ke zlepšení nejen tady a teď, ale za druhou, třetí zatáčkou?
Vyšší rychlost čehokoli není dobrá sama o sobě. Větší rozsah umožňování, a nic jiného smyslem zrychlování není, přece má své odvrácené strany. Mají se připomínat ve veřejné diskusi i v politice.
Realitně-poradenská společnost Colliers vloni odborně odhadla: rozvoj dálniční infrastruktury povede k větší výstavbě průmyslových, skladových a logistických areálů. Poptávka se rozšíří i do dříve méně žádaných lokalit, jako jsou Olomouc, Přerov nebo Jihlava. Pro investory a developery by mohla být zajímavá i výstavba skladových areálů v Českých Budějovicích, Vysokém Mýtě nebo Litomyšli. Tato místa by se pak mohla stát významnými centry logistiky a průmyslu díky lepšímu napojení na národní a mezinárodní dopravní sítě, vyplývá z analýzy, která černé na bílém potvrzuje to, co tak nějak z pohledu na stávající českou krajinu a mapu Evropy vyplývá.
A nejsou snad drúzy ohromných hal, z jejichž důsledků je nadšen asi málokterý volič, příkladem odvrácené strany umožňování? Odvrácené strany rozvoje dálniční infrastruktury, ze kterého se naopak většina voličů a, až na ty nejzelenější výjimky, i všichni politici upřímně radují?
Při technokratickém tahu na branku se ale odvrácené strany řeší, pokud vůbec, až když jsou opravdu nápadné. V případě zastavování půdy - problém je popsaný už řadu let - parlament loni schválil zákon, který ji chrání víc, ale podstatně méně, než zněl původní návrh. Situaci a priority před hlasováním vystihla zpráva ČTK: „Vládní novela čelila ve Sněmovně kvůli rozsahu ochrany nejkvalitnější zemědělské půdy kritice části koaličních poslanců kvůli obavám o další ekonomický rozvoj Česka.“
Představa, že předpokladem ekonomického rozvoje je i dostatečná míra umožňování stavět na zelené louce, nijak nepřekvapuje. Odpovídá technokratickému uvažování, ale není prozíravá. A to ani když se rozvoj redukuje na ten ekonomický.
Jenže když se pochybnosti ohledně prospěšnosti umožňování - a můžeme nabídnout příklady od parkování ve městech po zábavní pyrotechniku - mění v nepřátelskou stranu kulturní války, nemají šanci. Poptávka po tradičním uspokojování potřeb je upravuje na pouhé moralistní kázání, tu směšné, tu nebezpečné. Rozumný dialog, natož dohoda, schází. Tratíme na tom společně, ať už máme tendenci bránit cokoli a čemukoli.
Motoristé v nás jsou silnější. Minimem za téhle situace je, neustavit pochyby o správné cestě jako neslušnost a svatokrádež. Ještě to tak!
