Článek
Petra Fialu trápí závist. Nedávno se na svém twitteru nechal slyšet, že závist a nedůvěru považuje za problém české společnosti, a své tažení proti závisti pak rozvedl v rozhovoru s Čestmírem Strakatým v pořadu Prostor X, kde tvrdil, že nás závist ochromuje a měli bychom se zbavit nezdravého srovnávání s druhými.
Ponechme stranou spekulace o tom, proč se premiér z ničeho nic pustil do neurčitého státnického rozjímání o hodnotách společnosti (že by se přece jen schylovalo k jeho prezidentské kandidatuře?). Mnohem zajímavější jsou důvody, proč je závist v české společenské debatě i bez Fialova přispění velmi populárním pojmem, a co tahle fráze ve skutečnosti znamená.
Závist je u nás většinou kritizována z pravicových pozic coby domnělá levicová vlastnost, a nejinak tomu je i u Fialy. V dalším ze svých tweetů to ostatně upřesnil s tím, že úspěšní podnikatelé (čti: ti, kterým je údajně záviděno) přece prospívají i jiným lidem a že u nás dáváme málo podpory a prostoru těm ambiciózním a úspěšným. Závist je také často chápána jako dědictví normalizace, potažmo komunismu jako takového, a označována za typicky český neduh – jako by si snad lidé v jiných koutech světa záviděli méně.
Tento dvojí metr se projevuje třeba v případech, kdy si u nás kdokoliv „žije nad poměry“, a přitom má levicové názory. Když tak nedávno novináři Aktuálně.cz grilovali prezidentského kandidáta Josefa Středulu s tím, že se prý lidé podivují, kolik stály jeho hodinky a sako, šlo by to také označit za projev závisti k úspěšným, jenže oni si nejspíš připadali jako poctivě se doptávající služebníci veřejného zájmu.
Závist ovšem nemá politickou příslušnost, a především nemusí jít o nutně špatnou vlastnost. Řekněme, že milionáři ze sousedství z jakéhokoliv důvodu „závidím“ jeho podnikatelské úspěchy, vilu a limuzínu. Podstatné je, co s touto emocí udělám. Pokud pro účely tohoto argumentu pominu variantu, že jeho bohatství pokládám za systémově špatné a chci ho přerozdělit, zbývají mi dvě možnosti. Buď se mohu smířit se stávajícím stavem a nedělat nic (jak to navrhuje Fiala), nebo se také snažit uspět a dosáhnout stejného majetku. Na tuto možnost – tedy na závist coby motivaci k úspěchu – ale premiér zapomíná. Tvrdí, že by se lidé neměli navzájem srovnávat, jenže co jiného je motorem kapitalismu než právě srovnávání se s úspěšnými a následná snaha o úspěch vlastní?
Hovořit o tom, že bohatí podnikatelé prospívají ostatním lidem, je neméně lživá fráze jako „závist“, protože to sice v některých případech může být pravda, jenže trochu zakrývá fakt, že kdyby jim šlo skutečně jen o pomoc druhým, šli by nejspíš dělat hasiče nebo ošetřovatele v domovech pro seniory. Jejich primární snahou je vydělání peněz a budování obecného blaha je jen nepovinnou třešničkou na dortu. Není na tom nic špatného, ale je podezřelé, když to zrovna pravicový politik zamlčuje.
Fiala se kupodivu neobrací přímo k „úspěšným“ s tím, že bude bojovat za jejich zájmy na úkor jiných skupin voličů, ale místo toho hovoří k těm ostatním s tím, aby se moc nevzpouzeli a nikomu nic nezáviděli. Jistě by ho bylo možné nařknout z toho, že jeho snaha o sjednocování společnosti je neupřímná a že se snaží lidi opít rohlíkem, jenže to by byla pořád ta lepší možnost. Karel Čapek kdysi ve své slavné eseji o lživé podstatě frází konstatoval, že „frazér“ lže nevědomě, podváděn vlastními slovy, a přesně to se nejspíš děje i Fialovi.
Možná zapomněl na to, co v jeho začátcích vyneslo k moci Andreje Babiše. Kromě jiného to byly i hlasy střední třídy a drobných živnostníků, kteří dosavadní systém považovali za zkorumpovaný a neférově nastavený pro lidi, co se snaží uspět, a naivně uvěřili jeho sloganům o řízení státu jako firmy. Fiala ovšem nemá image, zkušenosti ani myšlení byznysmena. Svými myšlenkami i vystupováním připomíná spíše usedlého rakousko-uherského úředníka jako vystřiženého z knih Jaroslava Haška, a tomu odpovídá i hluboce konzervativní vize světa, kterou svými frázemi předestírá.
Na rozdíl od mnoha svých stranických předchůdců neprodává příslib společnosti, ve které se lze s dravostí a ambicemi vydrápat do čela a dosáhnout majetku a úspěchu na úkor druhých. Místo sloganu greed is good prosazuje svět, ve kterém se zástupy prostého lidu spokojí s málem, v klidu žijí své skromné životy, nezávidí vrstvě úspěšných ani se do ní nesnaží prodrat, místo toho jí upřímně důvěřují, že si svůj úspěch zasloužila a bude jim moudře vládnout. Více než cokoliv jiného to připomíná návrat k feudalismu. Není to náhoda a zdaleka nejde jen o libůstku českého premiéra.
Řada předních světových politických a ekonomických teoretiků v posledních letech svorně tvrdí, že k tomuto feudálnímu obratu skutečně dochází. Snižuje se totiž třídní prostupnost, bohatství se koncentruje a dědí v rukou stále menší hrstky lidí, a tyto zabetonované společenské poměry rozhodně nepřipomínají vizi svobodného a férového liberálního kapitalismu, ve kterém dochází ke zdravé konkurenci a lidé mají (alespoň zdánlivě) možnost vybudovat bohatství z ničeho.
Nejde přitom zdaleka jen o levicové kritiky – k totožným závěrům docházejí i liberálové a ostatně i reakcionářští konzervativci, kteří to ovšem jako jediní oceňují. V tomto světle dává větší smysl i Fialovo přátelství se současnými režimy v Polsku a (až do ruské invaze na Ukrajinu) Maďarsku, jejichž představitelé také kombinují kusá populistická gesta se snahou o konzervativní kulturní obrat a zajištění neměnného postavení vládnoucích elit.
Fialovo tažení proti závisti není jen příkladem používání prázdných a lživých frází, ale také důkazem toho, jak sám sebe dohnal do ideologické pasti. Nemůže hlásat dravou podnikatelskou ideologii jeho předchůdců, protože na to nemá náturu, odporuje to společenské náladě a je příliš chytrý na to, aby tomu po neblahých zkušenostech předchozích třiceti let sám věřil. Závist a „nezdravé“ mezilidské srovnávání coby pravicový politik nemůže z logiky věci řešit ani levicovým snižováním společenských nerovností, a tak mu nezbývá nic jiného, než voličům vnucovat vizi neměnné a zkostnatělé společnosti, kde každý sedí na svém pevně daném místě, modlí se za svou vrchnost a je s tím spokojen.
Tato snaha ale ve výsledku upírá důstojnost, vlastní agendu a touhu po změně téměř úplně všem a namísto spojování společnosti ji jen dál rozděluje. Fiala tímto typem politiky nebojuje za zájmy vůbec nikoho a jako politik tak dříve či později ztratí relevanci, ať už ve prospěch levice, nebo radikálnější pravice – což opět svádí k myšlence, jestli vlastně ve skrytu duše netouží spíš po kladení věnců a moudrých státnických projevech než po skutečném řízení státu.
