Článek
Poněkud šokovaní rychlostí rozkladu systému naší bezpečnosti, na který jsme si zvykli v posledních třech dekádách, připomeňme si, jak náš nový svět vznikal. Na jeho zrodu se aktivně podílelo tehdejší Československo. Možná budeme potřebovat oživit tehdejší zkušenosti a znovu vzít za svou bezpečnost a geopolitiku.
10. prosince 1989 vstupoval do Černínského paláce Jiří Dienstbier se svými dvěma spolupracovníky, Lubošem Dobrovským a Jaroslavem Šedivým, jako československý federální ministr zahraničí. Coby první úkol si dali jednání se Sovětským svazem o odsunu okupačních jednotek. V Kremlu byl Michail Gorbačov, na Pražském hradě už brzy Václav Havel, berlínská zeď byla dole, Německo mířilo ke sjednocení. V hlavách donedávna násilně izolovaných disidentů a Charty 77 byla myšlenka na sjednocení Evropy jejím vyproštěním ze sovětské mocenské sféry jasně spojena s obnovením naší suverenity bez okupačních vojáků.
Přestože Gorbačov již nějakou dobu signalizoval, že vojenská intervence na podporu usychajícího komunismu v roce 1968 ztratila relevanci, nikdo z nás, kteří jsme se pohybovali mimo disidentské prostředí, neměl dost kuráže a představivosti takový plán navrhnout, natož jít uskutečnit. Nebyla to ani zbabělost, spíš zažraná malomyslnost.
Nové myšlenky a tempo: nečekané výsledky
Jednání se rozjela. Sovětští diplomaté nečekaně ustupovali a vyjednávali. Po dvou kolech, již 26. února 1990 – tedy po 78 dnech od jmenování nové vlády –, ale Václav Havel podepisoval v Kremlu s Michailem Gorbačovem dohodu o odchodu okupačních sil.
Již v průběhu jednání se objevily na stole otázky provázání bezpečnosti Československa s bezpečností středoevropského regionu a celé Evropy. Odsun okupačních sil sice byla zcela bilaterální agenda mezi Prahou a Moskvou, její dopady ovšem byly širší. Postup Československa ovlivňoval uspořádání vojenských poměrů v Evropě po konci studené války.
Zásadní roli v odsunu okupačních sil sehrála nejen přímá osobní energie nových osobností československé politiky, ale i obnovující se parlamentní demokracie. Do procesu vstoupilo i rekonstruované Federální shromáždění, jež zrušilo své usnesení o pobytu vojsk z roku 1968. Poprvé také došlo k synergii zahraniční a obranné československé politiky, tedy diplomatů a vojáků.
Pro novou československou zahraniční politiku bylo zásadní také datum 21. února 1990, kdy promluvil Václav Havel v Kongresu. Československou perspektivu posunul na evropskou úroveň a naskicoval obraz uspořádání Evropy po konci studené války. Emancipaci Československa spojil s přechodem celé Evropy k lidským právům, svobodě a demokracii jako základu bezpečnosti a principu uzavření poválečné éry a bipolárního soupeření. Havel před Kongresem mluvil jako Evropan z Československa, jenž si uvědomuje svou globální odpovědnost. Plédoval za celoevropské řešení, nikoli jen úzce národní nebo regionální.
A Československo si dle něj muselo svůj díl teprve odpracovat. Havlovými slovy: „Československo se po dlouhá léta – jsouc jen bezvýznamným satelitem kohosi – vylhávalo ze své spoluodpovědnosti za svět. Musí proto teď hodně dohánět. Mluvím-li tu tak dlouho a o tolika důležitých věcech, pak pouze proto, že mám – spolu se svými spoluobčany – pocit provinění za naši dosavadní odsouzeníhodnou pasivitu a docela obyčejný pocit dluhu.“
Bariéry a limity bilaterálního světa
Jakkoli dnes působí tempo jednotlivých kroků a dynamika tehdejších změn až pohádkově, vše nešlo úplně hladce. Změny vyžadovaly odvahu a značné diplomatické úsilí. Odpor nekladl jen „Východ“. Bipolární poválečná stabilita, dlouhodobě zažitá na Východě i Západě, byla hluboce zakořeněná a nebyla snadno změnitelná. Různorodé byly i představy o nové evropské bezpečnosti, pokud jde o postavení středoevropských států, čerstvě se zbavujících nesvéprávné pozice uvnitř komunistického bloku a Varšavské smlouvy.
Záměr odsunout sovětské jednotky narážel i na pochybnosti Velké Británie a USA kvůli obavám o udržení amerických sil v Evropě. Zaznívaly šokované západní reakce na zveřejnění robustních věcných i časových požadavků československé strany po prvém kole jednání v lednu 1990. Diplomat Jiří Šedivý (ve své stati v Mezinárodní politice z roku 1993) cituje tehdejší The Times: „Československé rozhodnutí, které má tak krátkou lhůtu, západní diplomaty překvapilo. Může ovlivnit vídeňské rozhovory o konvenčních silách a obávají se, aby SSSR nepodmiňoval svůj odchod stažením adekvátního počtu britských a francouzských vojáků z Německa.“
Československá strana se dostala ihned před požadavek, aby se obnovení suverenity Československa stalo součástí a jakýmsi „rukojmím“ širšího uspořádání bezpečnostních poměrů v Evropě, při udržení základního dosavadního geopolitického rozdělení kontinentu. A to v probíhajících jednáních o konvenčním odzbrojení mezi Varšavskou smlouvou a NATO ve Vídni, případně právním redefinováním principu pobytu sovětských sil na našem území i v rámci Varšavské smlouvy. Obojí byly návrhy sovětské strany, ale nebyly bez pochopení ani ze strany západních zemí. Pro československou stranu to bylo nepřijatelné jak v argumentaci různého důvodu přítomnosti amerických sil v Německu a sovětských u nás, tak v odmítnutí spojování přítomnosti sovětských sil u nás s celoevropskými „vyváženými“ poměry.
Omezená suverenita?
Oba mechanismy hrozily podvázáním naší bezpečnosti a suverenity vůči probíhajícím jednáním mezi NATO a Varšavskou smlouvou, což by nás ponechalo v zájmové sféře Varšavské smlouvy, v případě symetrie pobytu sovětských a amerických jednotek v Evropě pak v nesuverénní pozici s „legitimní“ přítomností okupačních sil. Oba požadavky byly v jednání rezolutně odmítnuty, a tím i další spojování suverenity a bezpečnosti Československa s rozdělením, byť třeba měkčím, sfér vlivu v Evropě a s uchováním „poměru“ sil Východ-Západ, SSSR-USA, Varšavská smlouva-NATO.
Československá strana (Černín, Hrad i Občanské fórum) v jednáních o odsunu sovětských sil trvala na důsledném bilaterálním a bezpodmínečném charakteru odsunu a neplatnosti celé smlouvy o dočasném pobytu z října 1968.
Cílem československé politiky bylo sjednocení Evropy na principu lidských práv a liberálních politických poměrech. 31. března 1991 byly zrušeny vojenské struktury Varšavské smlouvy. Předcházel tomu vznik Visegradské spolupráce v únoru 1991. Na návrh Československa pak byl 1. 7. 1991 v Praze podepsán protokol o ukončení existence celé Varšavské smlouvy.
Jediná chyba NATO
Až do srpna 1991, kdy byl v Moskvě pučem sovětských maršálů svržen Gorbačov, trvala relativně otevřená spolupráce. Poslední sovětský voják opustil Československo měsíc před pučem. Další vývoj nás jednoznačně začal směrovat do NATO, které – s citací Jiřího Dienstbiera – mělo jedinou chybu: tu, že v něm nejsme.
Posuzováno dnešním pohledem stojí za zdůraznění změna od bipolárního základu stability v Evropě k jejímu postupnému sjednocování na západních principech liberální demokracie.
Současný vývoj však jako by naznačoval nové rozhodování USA a Ruska o Evropě a snahu zrušit výsledek celé emancipace z období studené války, jehož výsledkem je dnešní EU. Československá zkušenost let 1990/91 ale naopak zvýrazňuje smysl sjednocení Evropy jako emancipovaného geopolitického aktéra.
Není dnes v Blaníku nějak moc ticho?
Z domácí perspektivy si řekněme, že náš podíl na geopolitice stál na jasné autonomní vizi Evropy zbavené bipolarity, sovětských okupačních sil a omezené suverenity naší země. Důrazně ji prosazovala relativně úzká skupina nových nekomunistických politiků z disidentského prostředí.
V jistém smyslu to byli opravdoví blaničtí rytíři. Svoji vizi dokázali nejen formulovat, ale především prakticky prosadit a získat k její podpoře země našeho regionu, bývalé uzurpátory i budoucí spojence. A přitom jsme jim překopali jejich svět a byli pro ně neznámou zemí, vyproštěnou z období nesuverenity. Zde také patří kredit především tehdejším „blanickým rytířům“, kteří důvěryhodnost země podložili svými jmény, morálním kreditem a jasnou vizí sjednocené Evropy.
Máme dnes obdobné státníky schopné tvrdě pracovat, i proti odporu spojenců a nepřátel naší geopolitické suverenity? Možná se bipolární svět ve spolupráci Trumpa s Putinem vrací. Dokáže dnešní garnitura obstát?
