Článek
Věděli jste, že už zase máme nějakou důchodovou komisi? Tentokrát je to tedy „jenom“ pracovní skupina na Ministerstvu práce a sociálních věcí, ale i tak se zase řeší důležité věci, které se řešily už přibližně pětadvacetkrát. Tentokrát Iva Merhautová, náměstkyně ministra Mariana Jurečky, která má tuto novou komisi na starost, přišla s myšlenkou, že je třeba při výpočtu penzí zvýšit základní část českých penzí – a naopak snížit část zásluhovou.
Důvody nejsou úplně zřejmé. Jako hlavní argument zaznívá starost, aby lidé s nízkými penzemi nepadali do chudoby a nezatěžovali sociální systém svými nároky na dávky. Což je velmi zajímavé téma, které se naposledy (zdaleka ovšem nikoli poprvé) obsáhleji řešilo zhruba v letech 2014 až 2017, kdy pod záštitou vládnoucí sociální demokracie pracovala důchodová komise vedená Martinem Potůčkem. Už tehdy vznikaly modely, které ukazovaly riziko postupného pádu stále větší části nízkopříjmových penzistů do příjmové chudoby.
Komise, v níž mimochodem seděla i dnešní náměstkyně Merhautová, tehdy varovala, že podíl důchodců v problémech, jimž bude stát muset pomáhat dalšími dávkami, může rychle vzrůst z desetiny zhruba na 25 až 30 procent. Jednoduchému řešení, tedy zvýšení solidárnosti a snížení zásluhovosti důchodů, ovšem už tenkrát bránil verdikt Ústavního soudu z roku 2010.
Tehdy soudci rozhodli, že české penze jsou až příliš rovnostářské a u vysokopříjmových jedinců dochází po odchodu do důchodu k nespravedlivému, ba protiústavnímu poklesu životní úrovně.
Tento nález brněnských soudců neplatí dnes o nic méně než před deseti lety. Nynější výstřel z Ministerstva práce jako by trochu zapomínal na to, jak se tu narychlo během roku a půl překopávaly výpočty penzí, aby zásluhová část hrála podstatnější roli.
Debata o důchodové reformě se s trochou nadsázky řečeno sama blíží k důchodovému věku. Aktéři prvních polistopadových odborných diskusí dávno počítají své vlastní šediny. Někteří už nežijí. A Česko přesto dodnes není ani o fous blíže k představě, jak učinit svůj penzijní systém udržitelným.
Jinak řečeno – jak zajistit, aby i dnešní třicátníci a čtyřicátníci dostali v příslušném věku alespoň nějakou penzi, která nebude ze strany státu jen almužnou z povinnosti. Trochu se blýsklo na časy na sklonku minulého volebního období, kdy se svými výsledky přišla Komise pro spravedlivé důchody vedená dnešní prezidentskou aspirantkou Danuší Nerudovou.
Základní myšlenkou se stalo rozdělení dnešního prvního pilíře na pilíř „nultý“, představující základní rovnou solidární část penze, a „první“, zohledňující zásluhovost, tedy výši příspěvků do systému během aktivních let. Přičemž náklady na nultý pilíř by se platily přímo ze státního rozpočtu, zatímco zásluhové části penzí by dál plynuly z důchodového účtu, na němž se schází sociální pojistné.
Tato architektura nového penzijního systému je sice vcelku elegantní, ale má samozřejmě háček. Vyžaduje velmi brzy velmi zásadní nárůst rozpočtových příjmů, a to v řádu desítek miliard ročně, aby erár časem dokázal uplatit oněch zhruba 2,5 milionu „základních“ důchodů. Proto Komise pro spravedlivé důchody doprovodila svůj návrh upozorněním, že jeho aplikace bude vyžadovat zásadní změny daňového systému.
Většina rozumných politických stran vzala alespoň základy tohoto návrhu za své ve volebních programech a projevily se i v programovém prohlášení vlády. Nicméně nutnost zásadního navýšení daňového inkasa se ztratila někde v překladu a při pohledu na lehkomyslný přístup dnešní vlády k příjmům z daní není moc pravděpodobné, že by se tomuto tématu vážně věnovala.
Přesto to bude nutné, pokud si mají české penze ponechat alespoň zdání udržitelnosti. K hledání jiných cest, například posílení fondového pilíře systému, už dnes chybí nejenom politická odvaha, ale i čas. Debata o reformě daní, která by dokázala podepřít nutnou reformu penzí, by byla určitě plodnější než vypouštění balonků působících spíš jako snaha provokovat ústavní soudce než hledat reálná řešení.
