Článek
Součástí mírových sil na Ukrajině by po uzavření dohody o míru měly být i české jednotky, je přesvědčen český prezident Petr Pavel. Řekl to v rozhovoru, který v sobotu zveřejnil ukrajinský web Jevropejska pravda. Až bude nalezena společná vůle takové síly nasadit, měla by podle Pavla být součástí také Česká republika.
Je to skoro totéž, co prezident prohlásil o den dřív na tiskové konferenci s Volodymyrem Zelenským v Kyjevě. Ale právě že jen skoro, a proto Pavlův rozhovor, citovaný dalšími médii, vyvolal v Česku rozruch. Chybí v něm totiž věta, kterou dobrá odpověď vládních politiků z koalice ochotných začíná: „Je předčasné o tom hovořit, protože válka ještě trvá.“
Úvodní rétorickou figuru „v tuto chvíli je to předčasné“ si až úzkostlivě hlídají i podstatní členové české vlády: premiér, ministr zahraničí, ministryně obrany. Když se, po rychlém a zběsilém nástupu Donalda Trumpa, začalo o budoucím vyslání vojáků mluvit, ministryně Černochová řekla, že „je potřeba počkat na víc informací a jasné parametry“. Nechce prý dělat unáhlené závěry a děsit českou veřejnost.
Mezitím uplynul měsíc, zatím teoretická diskuze se trochu zpřesnila, ale nic podstatného se nezměnilo. Žádné „jasné parametry“ neexistují dál, protože o příměří se teprve ztěžka jedná a dohoda o míru zůstává v nedohlednu. Takže politikům, když přijde řeč na české vojáky, nezbývá než opakovat: „Dokud nebude dojednáno příměří, jsou podobné otázky předčasné.“ (Petr Fiala v reakci na Pavla v neděli 23. března).
Už vzhledem k tomu, jak Česko od začátku Ukrajinu ve válce podporuje (dá se říct neochvějně), se účast české armády na mírovém statu quo, který Ukrajina přijme, zdá přirozená a pochopitelná. Lidsky i strategicky. Ale takový stav je, bohužel, hrozně daleko. O míru nevíme zatím nic. Jenže od něj se odvíjí to ostatní.
Mockrát jsme slyšeli, jak je důležité, aby ohledně Ukrajiny státní činitelé mluvili jedním hlasem. Ten hlas v našem případě zní, že je správné – zatím – opakovat nudné stanovisko, že otázka vyslání vojáků na Ukrajinu je předčasná (a stále za Ukrajinou stojíme).
Po Pavlově rozhovoru v Česku následovala sprška politických ohlasů, pochopitelně zjednodušených ve stylu „prezident by poslal vojáky na Ukrajinu – co my na to“.(Mimochodem, vyslání armády do zahraničí na víc než 60 dnů schvaluje vládě Parlament.)
Důležitá, srozumitelná a atraktivní otázka byla rázem na stole, bez diplomatických obezliček. Voličské publikum obdrželo chumel různorodých názorů a emocí. Byl bleskovou reakcí na to, že prezident slevil z pravidla zdrženlivosti: a vlastně nesejde na tom, jestli doopravdy, nebo šlo jen o dojem, který z jeho rozhovoru vyplynul. Žádné „je to předčasné“ nezaznělo.
Vášnivá i polarizující debata o českých jednotkách na Ukrajině by byla dřív nebo později nevyhnutelná. V pořádku. Když ale neznáme „parametry“ toho, o čem se máme a musíme bavit, tím víc v ní bude falešných emocí a méně podstatných fakt. Tím spíš má potenciál rozvinout se v překřikování, chaos prostý racionálních argumentů. (Ve vyšším stádiu podobné „rozpravy“ Robert Fico v lednu tohoto roku obvinil Michala Šimečku, že Zelenskému políbil prsten a slíbil mu vyslání slovenských vojáků.)
Připisovat Petru Pavlovi podíl na riziku, že se zase jednou únavně a bezvýsledně pohádáme, by bylo příkré. Ale dojem, že politici tentokrát nemluví úplně tím samým hlasem, že Pavel je o fous méně trpělivý než vláda, vznikl. Chyba.
