Článek
Deklarace úmyslu obnovit tradici „havlovské“ zahraniční politiky je nesporně světlým místem vládního programu Fialova kabinetu. A když se v minulých dnech vláda svým usnesením přihlásila i k „tradicím dlouholetého zápasu Charty 77 o lidská a občanská práva,“ chvíli se zdálo, že se dočkáme i konkrétního vkročení ministerského sboru na pole lidských práv – konkrétně usnesení vlády o diplomatickém bojkotu olympijských her v Pekingu.
Bohužel, hry se nezadržitelně blíží a vláda se nemá k jednoznačnému prohlášení. Navzdory tomu, že ještě před jejím jmenováním Petr Fiala poznamenal k bojkotu olympiády ze strany Spojených států, že „je v pořádku“. A dodal, že české stanovisko bude „rozhodnutím celé vlády“. Po vstupu do Strakovy akademie ale jakoby spadla klec nad diplomatickým zavržením olympiády v totalitním režimu.
Samozřejmě nelze nikoho z ministrů podezírat, že by se vydal do Pekingu, aby Si Ťin-pchingovi posloužil jako loutka k politickému zneužití olympiády, která mu má napomoci k posílení mezinárodního postavení a k obhajobě zločinů komunistického režimu.
I tak se ale mýlí ministr zahraničí Jan Lipavský, když smysl usnesení vlády k bojkotu zpochybňuje slovy: „Pochopil jsem, že členové vlády mají k dané otázce poměrně shodný postoj, takže necítím potřebu, abychom se k tomu nějakým způsobem usnášeli nebo zavazovali.“
Pan Lipavský tady dost prostoduše podceňuje sílu vládního prohlášení, spočívající právě v tom, že nikoliv jednotliví ministři, ale ministerský kabinet jako nejvyšší mocenský orgán země zaujme zásadní odmítavé stanovisko vůči hrubě nedemokratickému režimu, který své odpůrce zavírá do kriminálů a táborů a vraždí.
A kdo jiný už by měl přistoupit k bojkotu olympiády než Česko, které má tak drsné zkušenosti s čínským nátlakem, vyhrožováním a jeho pronikáním do nejvyšších politických struktur země. A jejíž prezident otevřeně kolaboruje s despotickými režimy Číny a Ruska.
Vládní bojkot olympijských her by proto měl být i jasným vzkazem dovnitř země. Pozdní omluvou všem obyvatelům Česka, kteří v březnu 2016 při státní návštěvě Si Ťin-pchinga nevěřícně zírali na zásahy policie proti vlastním občanům, na odebírání tibetských vlajek a rozhánění spontánních protestů proti čínskému diktátorovi. Policie, jejíž důstojnictvo pak osobně přijal Miloš Zeman.
A jen o pár měsíců později veřejnost schytala další nálož potupy v podobě servilního dopisu „bandy čtyř“ do Pekingu, jímž si prezident Zeman, premiér Sobotka a předsedové horní a dolní komory Štěch a Hamáček sypali popel na hlavu za to, že se ministr kultury Herman coby představitel suverénní země sešel s tibetským dalajlámou.
Olympijské usnesení Fialovy vlády by mělo být i satisfakcí všem, kdo byli šokováni výhružným dopisem čínské ambasády předsedovi Senátu Jaroslavu Kuberovi kvůli jeho plánované návštěvě Tchaj-wanu, který mu v roli poslíčka předal na novoročním obědě Miloš Zeman. Jen pár dní před Kuberovou smrtí.
Jasné stanovisko českého kabinetu je potřebné i proto, že prezident pokračuje ve své jízdě navzdory oslabení moci po volbách. Před několika dny vydal videozdravici českým olympionikům, v níž odsuzuje politizaci sportu a diplomatický bojkot her a prohlašuje, že „když někteří političtí bafuňáři na olympijských hrách nebudou, nic hrozného se nestane.“
Zeman tak zase jednou poníženě posloužil propagandě komunistické Číny. Její média ho s gustem citovala a čínští analytici přispěchali s tvrzením, že nesouhlas českého prezidenta se zneužitím olympijské myšlenky naznačuje, že uvnitř Evropy roste shoda v odmítání politického bojkotu.
Jak se tedy ukazuje, zdaleka nekončí boj s Milošem Zemanem, s jeho přebarvováním české zahraniční politiky na rudo, s vytvářením schizofrenního obrazu naší diplomacie. A pokud nepřichází jasná reakce vlády, která by navzdory Zemanovi povýšila bojkot olympiády na zásadní „havlovský“ postoj kabinetu? Pak ovšem Fiala přiživuje dohady, co všechno slíbil za to, že Zeman přece jen jmenoval vládu i s Hradem odmítaným ministrem zahraničí.
Podivnou hru kolem olympiády a účasti politiků rozjel i Český olympijský výbor. Z ničeho nic a ještě před jmenováním nového kabinetu vyrukoval s prohlášením, že neplánuje zvát představitele státu na zahájení her v Pekingu. Své rozhodnutí ovšem nezdůvodnil státním terorismem, ale pandemickými opatřeními panujícími v Číně.
Což ale lze chápat i jako taktiku, jak zúžit manévrovací prostor budoucím ministrům ještě před jejich nástupem k moci. Jakoby vedení ČOV chtělo předem zmírnit nebo zpochybnit jasné vyjádření nastupujícího kabinetu, že hlavním důvodem, proč politici nepojedou do Pekingu, je potlačování lidských práv a svobod. To jsou ovšem nepřijatelné móresy, které jako by teď vláda svým mlčením tolerovala.
O veškerou důvěryhodnost pak přišel Mezinárodní olympijský výbor, když v roce 2015 přiřkl zimní olympijské hry 2022 Pekingu. Jeho rozhodnutí bylo výsměchem základním ideálům Olympijské charty s jejím důrazem na lidskou důstojnost, zákaz jakékoliv diskriminace a respektování základních všeobecných etických principů.
Jestli tedy někdo zdiskreditoval olympijskou myšlenku, pak cynici a zkorumpované existence z MOV.
Jestliže tedy Spojené státy, následované Kanadou, Velkou Británií, Austrálií nebo Novým Zélandem, vyhlásily oficiální diplomatický bojkot olympiády v Pekingu, tak jde o ten nejzákladnější postoj, k němuž by se měl přidat každý demokratický stát. Jen taková sjednocená fronta bojkotu by byla vskutku účinná a pro Peking podstatněji zranitelná.
K radosti čínských komunistů se ale výzva USA k oficiálnímu bojkotu olympiády na půdě Evropské unie prakticky míjí účinkem. Francie, Itálie, Německo a další státy alibisticky volají po společné pozici v rámci EU. Přičemž je jasné, že se k ní unijní státy nedoberou.
Tím spíš by se měla na poslední chvíli probudit česká vláda a připojit se k menšině zemí, které se jasným vyhlášením politického bojkotu distancovaly od masivního zneužití olympiády čínským vedením.
A pokud by Petr Fiala skutečně hledal inspiraci ve Václavu Havlovi? Pak by si měl přečíst, co napsal poté, co jako první z nejvyšších hlav států přijal tibetského dalajlámu: „Chápe-li člověk, že je odpovědný za obranu lidských a občanských práv kdekoliv ve světě, pak se musí chovat tak, jak by se měli chovat všichni, a to bez ohledu na to, že se tak všichni nechovají.“
