Článek
Tzv. kolečko rozhovorů prezidenta republiky se členy budoucí vlády se setkává s rozporuplnou interpretací, navíc umocněnou tím, jak to celé v salonku vypadá.
U nás patrně převažuje dojem, že v Lánech jde o něco zhruba obvyklého, jakýsi folklor. Zatímco zahraniční obecenstvo buď zírá s otevřenými ústy, anebo – pokud jde blíž k podstatě věci jako komentátor Peter Schutz z deníku SME – prohlásí: Miloš Zeman stupňuje dlouhou řadu bizarností při povolebním předávání moci.
Schutz podotýká, že „ministerské pohovory, to je výmysl Zemana, po kterém není v české Ústavě ani stopy. Zeman bude předvolávat den po dni 17 kandidátů pětikoalice podle abecedy, aby je v rámci tradice, kterou sám založil, zkoušel z resortu, do kterého jsou jmenováni.“
Pohovory – to je myslím správné slovo. Kandidáti se dostavují na lánský zámek k pohovoru, po kterém trousí věty typu: „Myslím, že mohu říci, že jsem prošel“ (Ivan Bartoš) nebo „Ty rozhovory pro nikoho nebudou jednoduché a jen tak formální“ (Pavel Blažek). Prostě jako studenti když vylezou od zkoušky.
Ať ze slušnosti, nebo z taktických důvodů, možná dokonce ze zvyku, jaký vztah si Zemanovo prezidentství žádá, členové kabinetu si tuhle hru osvojili. Hru na „šéfa“ a „kandidáta“, který musí odpovídat, jak se patří, jinak „neprojde“. Dialog není symetrický – na jedné židli sedí ten, kdo od toho druhého jakoby „něco potřebuje“, kdežto ten druhý se jakoby tváří, „že by si to taky mohl ještě rozmyslet“.
Českou Ústavou nepolíbený pozorovatel, například divák zahraniční televize, hned rozpozná, že tu něco nehraje – na to jsou už jen záběry z Lán dostatečně průkazné, respektive absurdní.
Kdežto náš člověk a náš ministr ví, že situace je složitější, a že když něco pan prezident ráčí, tak se panu prezidentovi raději neříká ne. Tam, kde v jiných zemích bývají pravidla a dobré vládnutí, u nás máme pohovory v Lánech.
Každá taková „tradice“ může ovlivňovat i příští prezidenty nebo prezidentky. Mohou mít dojem, že je to něco „předpisového“, mohou se cítit „nepsanou tradicí“ zavázáni a mohou to chtít dělat podobně jako Miloš Zeman. Což by nebylo dobré.
Ústava to ve skutečnosti myslí asi takhle: Prezident má jmenovat bez zbytečného otálení členy vlády, které mu navrhne premiér. Samozřejmě si je nikoli může, ale musí proklepnout. Ale k tomu není potřeba pořádat dvoutýdenní audienci v době nouzového stavu. Ta, jak řečeno, v praxi slouží hlavně k tomu, aby si prezident ministry „obráběl“ a vytvářel si prostor pro další manévrování kolem kabinetu a vlastní politickou agendu vůbec.
Nic takového z Ústavy ani v nejmenším nevyplývá. Vláda je odpovědná Poslanecké sněmovně (to je tam napsáno), vláda není odpovědná prezidentovi (to by se mělo rozumět samo sebou). Kostlivce, škraloupy a názory kabinetu ať řeší poslanci, například při jednání o důvěře. Prezident určitě může různými způsoby dávat najevo, co si myslí, není to anglická královna. Ale když není z výkonu své funkce odpovědný (i to se píše v Ústavě a má to dobré důvody), nemůže ani „schvalovat“ nebo „vetovat“ jména ministrů. Nenese za ně totiž žádnou odpovědnost.
Při jen trochu vnímavém zacházení s Ústavou by tohle mělo být jasné jako den. Hra na pohovory je úplně falešná.
Což ale neznamená, že prezident musí být přihlížející loutkou.
Hlava státu a vláda musejí umět spolupracovat. Už kvůli tomu, že řadu rozhodnutí podepisují prezident a premiér nebo pověřený ministr společně – a za takové rozhodnutí odpovídá vláda, ne prezident.
Prezident má významné právo „účastnit se schůzí vlády, vyžádat si od vlády a jejích členů zprávy a projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti“.
Že ho Miloš Zeman nikdy moc nevyužíval (a nijak zvlášť ani jeho dva předchůdci), je jiná věc. Ale dá se pod tím představit něco podobného, co se teď odehrává v Lánech. Dokonce ještě víc – vyžadování zpráv.
Byl by tu ovšem jeden zásadní rozdíl: Proti sobě by zasedli dva partneři z výkonné moci, ne zkoušející a žák, který teprve uvidí, jestli „projde“ a bude jmenován. Oddávat se schůzkám s ministry je naprosto v pořádku. U schůzek s kandidáty jde o aranžmá přijímacího pohovoru.
Role prezidenta definovaná Ústavou je rychle a bez okolků přispět ke jmenování vlády a potom s ní kriticky spolupracovat. Miloš Zeman ale vždycky měl své plány.
Počet dnů mezi volbami a jmenováním nové vlády prezidentem za posledních dvacet let: 30 (Václav Havel, premiér Vladimír Špidla, 2002), 93 (Václav Klaus, Mirek Topolánek, 2006), 46 (Václav Klaus, Petr Nečas, 2010), 96 (Miloš Zeman, Bohuslav Sobotka, 2013), 53 (Miloš Zeman, Andrej Babiš, 2017). První Topolánkova a první Babišova vláda potom nezískaly důvěru a musely podat demisi.
Nejbližší teoreticky možný termín jmenování Fialovy vlády se zdá být 13. prosince, 65 dní po volbách. To by nebyla nijak zvlášť dlouhá doba, vzhledem k prezidentově zdravotní indispozici spíš naopak. Ale:
Miloš Zeman oznámil, že jednoho ministra „vetuje“ z důvodů, „přes které nejede vlak“. A zatím k tomu nic nového neřekl. Jestli a jak to zdrží jmenování vlády, není jasné.
Při ještě větší troše dobré vůle a bez pohovorů v Lánech mohla být vláda, která má za sebou koaliční smlouvu a jasnou většinu ve Sněmovně, jmenována už teď. Země je v nouzovém stavu a podle toho se má přistupovat i k výměně u kormidla – svižně.
