Článek
„Systém je spravedlivý, protože je adresný, říká přesně, komu pomůže a komu ne. Když stát pomáhá z peněz daňových poplatníků, musí být jasné, že pomáhá skutečně potřebným.“ To jsou slova z letošního ledna, která pronesl ministr financí Zbyněk Stanjura. Petr Fiala v říjnu minulého roku odmítal plošná opatření na pomoc lidem slovy, že „pokud mají být nějaké další dávky, bavme se o tom, ale nemůže to být plošně“.
Můžeme parafrázovat slova Helmutha von Moltkeho, že ve válce žádný plán nepřežije první kontakt s nepřítelem. Po událostech posledních týdnů lze směle tvrdit, že v Česku žádný plán fiskální odpovědnosti nepřežije první výkřik z opoziční lavice.
Slova Fialovy vlády o tom, jak důležitá je fiskální prudérnost, jak si nemůžeme po posledních letech bohapustého projídání budoucnosti a při stamiliardových deficitech dovolit rozhazovat, jak se musíme uskromnit a jak důležitá je adresná pomoc, byla zapomenuta poté, co se opozice ozvala s tím, že vláda nemyslí na „naše lidi“.
A pak to šlo rychle.
Nejdříve se objevily nápady na zastropování cen pohonných hmot. To je nesmysl z mnoha důvodů: potlačuje cenové signály a tím se snižuje tlak na větší efektivitu. Reálně netankujeme z historického pohledu nijak draze, zato stropování cen vede buď k rozvoji černého trhu, anebo k tomu, že rozdíl mezi tržní a zastropovanou cenou musí někdo dotovat. A ten někdo, rozuměj rozpočet, na to nemá. A tak dále. Zastropování tedy nakonec neprošlo, ale prošel podobný nerozum – pokles spotřební daně o korunu padesát.
A aby otočka proti původním slovům nebyla jen kosmetická, přišla vláda s nápadem rozdat jednorázově pět tisíc korun všem dětem v domácnostech s příjmem (nejdříve čistým, posléze hrubým) do jednoho milionu korun ročně. Tedy s měsíčním příjmem do 83 tisíc.
Není-li hned zjevné, jak vysoko taková hranice je, považme, že podle Českého statistického úřadu hospodařily v roce 2020 rodiny na 80. percentilu distribuce čistých příjmů (tedy rodiny, nad nimiž je už jen pětina nejbohatších rodin) s čistým rodinným příjmem zhruba 560 tisíc korun ročně. Což v hrubém vychází (při jednom vydělávajícím) přibližně na 720 tisíc korun. Nebo uvažme toto: ministr Jurečka řekl, že se příspěvky dotknou 2,1 milionu dětí. Podle věkového složení obyvatelstva přitom v lednu 2021 žilo v Česku 2,08 milionu osob mladších 18 let. Jinými slovy, onu mimořádnou dávku dostane skoro každý, kdo má děti.
Společným – a zdaleka nejzhoubnějším – jmenovatelem obou těchto opatření je extrémní rovnostářství. Toto rovnostářství je přitom až brutálně asociální: co je spravedlivého na tom, že samoživitel se dvěma dětmi dostane stejných pět tisíc jako třeba bankovní úředník se 70tisícovou výplatou a manželkou na rodičovské? Neměla by první skupina dostat třeba 50 tisíc a ta druhá nic? Skutečně máme pomáhat stejně rodinám nejchudším i těm, které se nacházejí v horních patrech příjmového rozdělení?
Vzhledem k rovnostářské tradici českého systému sociálního zajištění (důchody, rodičovské příspěvky a tak dále) se asi není čemu divit. Nicméně dnešní vládní strany dlouhodobě kritizovaly postupy předchozího kabinetu, navíc jsou součástí dnešní koalice také Piráti, kteří se zaklínají technologickým přístupem k řízení státu. Tak bych čekal, že dnešní vláda začne toto asociální egalitářství alespoň trochu bořit.
Je to totiž nutné. Nezbavíme-li se lpění na rovnostářství, nepřekonáme-li lenost rozlišovat mezi těmi, co pomoc potřebují, a těmi, kteří nikoli, pak bude trpět nejenom náš rozpočet, ale i sociální soudržnost.
