Hlavní obsah

Komentář: Platy politiků jsou plýtvání energií. Ale oblíbené

Martin Čaban
Komentátor
Foto: Michal Turek, Seznam Zprávy

Platy soudců a politiků upravuje stejný zákon. Ilustrační fotografie.

Jsme v tom znovu. Hádky o platy politiků znovu odčerpávají energii na řešení skutečných problémů. Automaty nefungují. Je to příliš lákavé téma a záminka se vždycky najde.

Článek

Mezi všemi lidskými činnostmi, které dohromady nedávají žádný smysl, ale stejně si je nedokážeme odepřít, zaujímají čestné místo politické diskuze o platech politiků a ústavních činitelů.

Už už to vypadalo, že před sněmovními volbami v roce 2025 si tuto laskominu přece jenom dokážeme odepřít. Ale ouha – je to tu zase. Politikům, kterým by snad mohlo být po těch letech už i trapné tohle ošoupané téma otevírat z vlastní iniciativy, tentokrát pomohl Ústavní soud.

Ten v květnu sáhl do konsolidačního balíčku a – zjednodušeně řečeno – vyškrtl z jednoho paragrafu jednoho zákona jedno číslo. A tak jsme dnes zase tam, kde už jsme stokrát byli.

To číslo, kterým to tentokrát všechno začalo, je 2,822. Je to koeficient, jímž se měla vynásobit předloňská průměrná mzda – a tím by vznikla takzvaná „platová základna“, ze které se vypočítávají platy soudců.

Ústavní soudci se usnesli, že snížení koeficientu z původní hodnoty 3 právě na zmíněné nehezké a nekulaté desetinné číslo je protiústavní. A to nikoli kvůli matematické estetice, ale proto, že snížení soudcovských platů, k němuž by snížení koeficientu vedlo, je nepřijatelným zásahem do nezávislosti soudní moci. Pokud vám to přijde trochu divné, asi nebudete sami. Ale jisté je, že Ústavní soud se prostě musí poslouchat. A ona ta přecitlivělost soudců na vlastní výplaty má někde hluboko racionální jádro.

Důležité je, že zákon, z nějž číslo vypadlo, se jmenuje „zákon o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu“. Z toho plyne, že platy politiků jsou upravené stejným zákonem jako platy soudců.

A na Ministerstvu práce a sociálních věcí pod vedením Mariana Jurečky z toho také vyvodili, že se nedá nic dělat, a když se musejí zvednout platy soudcům, musejí se holt zvednout i politikům.

Což tedy není pravda. Ono kdyby se chtělo a trochu přemýšlelo… Do zákona se sice bude muset vrátit trojka jako koeficient pro výpočet soudcovské platové základny. Ale platová základna pro „představitele“, což jsou všichni, jichž se zákon týká vyjma soudců, se vypočítává jako určité procento ze základny soudcovské.

Je to celé náramně přehledné. Dnes tvoří – zjednodušeně – platová základna politiků 83,3 procenta základny soudců. Kdyby tedy ministr Jurečka chtěl, mohl by při zvýšení koeficientu pro soudce snížit odpovídajícím způsobem procento pro výpočet platové základny „představitelů“. Tak aby si soudci pomohli a politici zůstali na svém. Vycházelo by to na nějakých 78,3 procenta. Když můžeme, ba musíme přepsat v zákoně jedno číslo, asi by nebyl tak velký problém přepsat dvě.

Na druhé straně, aby to nebylo zase moc jednoduché, tak tato snížená základna se netýká jen politiků, ale také dalších „představitelů“, což jsou například funkcionáři Nejvyššího kontrolního úřadu, Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, Národní rozpočtové rady nebo Národní sportovní agentury. Ti všichni by při snížení procentního výpočtu oproti soudcům ostrouhali stejně jako politici.

Ovšem kromě platové základny jsou tu samozřejmě ještě platové koeficienty – těmi se násobí platová základna podle toho, jakou funkci „představitel“ má. Tady by politici mohli omezit skutečně jen sebe, ale už by to byla poněkud vyšší matematika a navíc výlet do džungle koeficientů, které se jinak určují pro řadové poslance, jinak pro místopředsedy výborů či vedoucí meziparlamentních organizací, navíc třeba „předsedovi poslaneckého klubu se dále zvyšuje platový koeficient o 0,03 za každých i započatých deset členů poslaneckého klubu“ a tak dále. V tom se prostě hrabat nechcete.

Těžko říci, co vedlo Mariana Jurečku a jeho úředníky k tomu, že se s rozhodnutím Ústavního soudu po pěti měsících přemýšlení vypořádali nejjednodušším a zároveň politicky nejhloupějším způsobem. Totiž prostou úpravou koeficientu, která povede k prudkému nárůstu platů politiků. Rozhodně prudšímu, než jaký titíž politici nabídli mnoha státním zaměstnancům od soudních úředníků po nepedagogické pracovníky, kteří žijí z tabulkových platů pod úrovní minimální mzdy.

To pak můžete předložit sto pravdivých výpočtů, že platy politiků jsou proti platům tisíců státních zaměstnanců rozpočtová marginálie. A že zmrazení ministerských a poslaneckých výplat třeba na věčné časy opravdu nevyřeší platové potíže školníků a kuchařek. Dostane se vám argumentu o „symbolu“ – a s tím nelze polemizovat.

Zdá se, že ministři si to uvědomili a debatu o návrhu zákona zatím odložili, dá se snad čekat, že dostanou rozum. Na druhé straně čas běží. V současné chvíli není podle čeho v příštím roce platy soudců (ani politiků) spočítat.

Mezitím na věci mohutně a zcela pochopitelně ždímá politické body opozice, která vládu viní z chamtivosti a roztáčí 157. verzi tohoto politicky vděčného kolotoče, v němž jde o zcela miniaturní peníze (navýšení platů politiků vyjde státní rozpočet na 31 milionů korun), ale o veliké symboly. Ano, symboly jsou v politice důležité, ale debata o platech politiků patří k tomu nejotravnějšímu fangličkářství, které ve veřejném prostoru potkáte.

Selháním Mariana Jurečky je, že nás této debaty nedokázal ušetřit. Možná proto, že chtěl sobě i kolegům z vlády i Parlamentu s výmluvou na Ústavní soud trochu pomoci. Anebo možná proto, že prostě on a jeho úředníci odflákli přípravu a za pět měsíců nedokázali přijít s ničím chytřejším než s návratem jednoho čísla.

Tak, či onak, jsme v tom znovu. Hádky o platy politiků znovu odčerpávají energii na řešení skutečných problémů. Automaty nefungují. Je to příliš lákavé téma a záminka se vždycky najde.

Doporučované