Článek
S každým dalším vystoupením vládních nebo opozičních politiků je jasnější, že změny penzijního systému, jimž Fialova vláda říká důchodová reforma, budou protlačeny „silou“. Tedy pohodlnou vládní sněmovní většinou navzdory obstrukčním snahám opozice.
Je to škoda, ale zároveň se tomu zřejmě už nedá vyhnout. Tuto skepsi vyvolávají především způsob vedení politické debaty a úroveň parlamentní práce.
Ukazuje se, že vláda udělala komunikační chybu, když změny penzí představila na dlouhé tiskové konferenci současně s plány na ozdravení veřejných financí. Možná bylo účelem zakrýt skutečnost, že ministr práce Marian Jurečka má v rukách poměrně propracovaný systém penzijních změn, zatímco „ozdravný balíček“ ministra financí Stanjury stojí z velké části na odhadech a zbožných přáních.
Těsným spojením obou témat, tedy reformy důchodů a konsolidace veřejných financí, ale vznikl dojem, že obě věci jsou nerozlučně a těsně propojeny. To je ale pravda jen do určité míry.
Vystoupení opozičních stran – jak na tiskových konferencích před čtvrteční mimořádnou schůzí Sněmovny, tak během samotného 13hodinového jednání – byla zaměřena především na kritiku konsolidačních plánů Fialovy vlády. A to přesto, že schůze samotná se týkala prosazení prvních penzijních změn – zpřísnění podmínek předčasných důchodů a zvolnění budoucího tempa valorizací.
Hodně se mluvilo o „ožebračování důchodců“ a o snahách vylepšit veřejné rozpočty na úkor seniorů. Když už ale padaly nějaké alternativní návrhy, týkaly se vesměs možností úspor státních výdajů v jiných oblastech, než jsou penze, případně navýšení příjmů státu například efektivnějším výběrem daní.
Hlavní sdělení opozice na adresu vlády by se dalo shrnout do věty: „Kdybyste uměli šetřit a vybírat daně, nemuseli byste nepříjemně sahat na důchodový systém a komplikovat život stávajícím i budoucím seniorům.“ A to je právě lež.
Na jedné straně platí, že české veřejné finance nelze konsolidovat („ozdravit“, chcete-li) beze změny penzijního systému. To je holý fakt. Na straně druhé ale není pravda, že pokud by se povedlo dát významněji dohromady příjmy a výdaje státního rozpočtu, na důchody by se nemuselo sahat.
Na důchody se sáhnout musí. Připomeňme dobře známou skutečnost, že český penzijní systém se z demografických důvodů propadá do hlubokých deficitů v desítkách miliard korun i v dobách ekonomické prosperity.
Představa funkčních penzí přitom počítá s tím, že na důchodech se vyplatí zhruba tolik, kolik se vybere na sociálním pojištění. V lepších časech třeba něco zbude na vyrovnání deficitu v časech horších. To jsou udržitelné penze. V takovém stavu už ale český systém nebyl celá léta a pravděpodobně se do něj už nikdy nevrátí.
Pokud by politici nechali penze běžet tak, jak jsou nastaveny dnes, budou muset ve státním rozpočtu každý rok hledat vyšší a vyšší výdaje na dorovnání deficitu důchodového účtu. Loni to bylo 21 miliard korun, letos to bude v lepším případě kolem 80 miliard. Během pár let beze změn se penzijní deficit usadí na dvanáctimístných číslech, přičemž za nějakých deset patnáct let bude nutné doplácet na důchody nad výběr sociálního pojistného kolem 300 miliard ze státního rozpočtu.
Takové cifry nikdy nikdo „neukonsoliduje“, ani kdyby si registrační pokladny a EET musely pořídit i děti kšeftující o přestávce s kartičkami pokémonů. A to je také důvod, proč by témata konsolidace veřejných financí a penzijní reformy měla zůstat aspoň částečně oddělená.
Zatímco jakékoli konsolidační úsilí je beze změny penzí – z uvedených důvodů – zcela marné, lze si naproti tomu představit, že by vláda provedla pouze změnu důchodového systému směrem k větší udržitelnosti a na všechny ostatní konsolidační snahy (dotace, daně, provozní úspory) by rezignovala.
Nebylo by to zodpovědné, ale přece jen by v takovém případě mohl nabýt relevance argument relativně nízkého českého zadlužení. Bylo by možné například tvrdit, že si můžeme dovolit ještě pár let vysokých deficitů, zvláště pokud je dokážeme využít ve prospěch podpory růstu. Strukturální díra ve veřejných financích by zela stále, ale s udržitelnými důchody by byla významně menší - dejme tomu zhruba poloviční proti dnešku.
Vláda celkem pochopitelně volí kombinovaný přístup. Důchody svými změnami neučiní udržitelnými (to by vyžadovalo mnohem drastičtější zásahy do parametrů systému), jen udržitelnějšími. Nároky na rozpočet nad výběr sociálního pojistného se za pár let nebudou počítat ve stovkách, ale „jen“ v desítkách miliard. I to se počítá, ale vyžaduje to do budoucna další chytré konsolidační kroky včetně zásadních daňových změn.
Skutečnost je taková, že o ozdravování veřejných financí mimo důchodový systém lze vést (klidně i dlouhé) debaty nad jednotlivými nástroji a parametry. Ale záchranná penzijní brzda fakticky nemá alternativu. Alespoň žádnou, která by byla v aktuální politické situaci prosaditelná. Také je dobré si všimnout, že ani opozice přes různé pokusy o jednání žádnou životaschopnou variantu nenabízí.
Proto je odpustitelné, pokud vláda svou představu upraveného důchodového systému prosadí silou – přes všechna politická i ekonomická rizika, která z toho do budoucna vyplynou.
