Článek
Když Evropský parlament minulý týden definitivně potvrdil zákaz prodejů nových aut se spalovacím motorem v EU po roce 2035, rozpoutalo se v Česku nové kolo dobře známé diskuze. Stojí ochrana klimatu a životního prostředí za ohrožení prosperity v zemích se silným automobilovým průmyslem, jako je třeba Česko?
Do popředí se opět dostalo dilema mezi udržováním či zvyšováním životní úrovně a nutnou ochranou klimatu a životního prostředí. Výzkum sociologického ústavu STEM a Institutu 2050 potvrdil, že obavy ze sociálních dopadů přechodu na bezuhlíkovou ekonomiku jsou mezi českými občany velmi rozšířené.
Víc než polovina lidí se bojí, že zelená transformace zhorší životní úroveň v Česku, poškodí výkon české ekonomiky a prohloubí nerovnosti ve společnosti. „Buď bude transformace sociální, nebo nebude pro veřejnost přijatelná vůbec,“ varuje výzkum.
Současná situace ukazuje, že obavy jsou namístě. Nedostatečná pozornost sociálním tématům v rámci zelené transformace je neduhem české i evropské debaty. Od chvíle, kdy se lídři členských zemí – včetně Česka – a Evropská komise v roce 2019 shodli na společném závazku snižování emisí na nulu do roku 2050, se zelená transformace stala lékem takřka na cokoli. Vedle záchrany planety má být také novou růstovou strategií, receptem na postcovidovou obnovu hospodářství i na dosažení energetické nezávislosti na Rusku.
Relativně krátké termíny na rozdělení unijních peněz na dekarbonizaci a nízké absorpční kapacity národních administrativ a samospráv znamenají, že se do rolí nositelů transformace často dostávají velké firmy a banky. Evropská unie přitom až příliš často spoléhá na to, že peníze od firem k občanům přirozeně „prokapou“ samy, aniž by o sociální soudržnost musela cíleně dbát.
Množství analýz ovšem dokazuje, že se to neděje. A že lidé si to uvědomují. Dilema „peníze, nebo planeta“ by přitom vůbec nemuselo existovat. Z pojmu „spravedlivá transformace“ by se ale musel stát princip motivující politiky doma i v unijních institucích.
Jak na to? Není potřeba znovu vymýšlet kolo. Například v Rakousku testují velmi populární opatření, takzvanou klimatickou dividendu. Neboli přerozdělování výnosů z aukcí emisních povolenek lidem. V praxi se jedná až o 200 eur ročně, na něž mají nárok všichni občané země. Jak zdůrazňuje klimatický tým Asociace pro mezinárodní otázky, přímé rozdělení těchto výnosů domácnostem namísto jejich rozpuštění ve státním rozpočtu by mohlo i českým občanům pomoci vzít klimatické politiky za své.
Po dlouhých letech odkládaní se snad konečně i Česko dočká potřebného zákona pro komunitní energetiku, díky kterému budou moci mít solární panely na střechách i lidé z paneláků. Což jim může pomoci vymanit se díky vlastní elektřině ze závislosti na velkých výrobcích a distributorech. Elektřina ze slunce je také levnější než ta, kterou vyrábí velké korporáty spalováním uhlí.
Dotace, které se na takové projekty rozdělují, bohužel dosud ve většině případů (s čestnou výjimkou Nové zelené úsporám light) vyžadují vlastní zdroje financování v řádech stovek tisíc korun. Velká část společnosti na tuto možnost vůbec nedosáhne. Logicky proto hledí na zelené návrhy s pocitem, že zdravá planeta je tu jen pro bohatší lidi. Nemusí to tak ale být.
Je smutnou pravdou, že samosprávy, malé a střední podniky, a zejména občané dotčených regionů se často nedostanou k potřebným informacím o příležitostech a financích, které v procesu zelené transformace mohou získat. Co hůře, příprava národního plánu obnovy a Operačního programu Spravedlivé transformace nebyla dostatečně transparentní a neumožňovala dostatečnou participaci občanů.
Velké firmy proto v zelené transformaci běží kilometr před ostatními aktéry a jsou připraveny po evropských miliardách rychle skočit. To by se ale nemělo dít – na peníze by si měly sáhnout hlavně obce a malé firmy. Těm je potřeba pomoci odbyrokratizováním procesu žádání o dotace či jim zajistit sdílenou administrativní podporu. Kdo si může dovolit platit celé oddělení expertů jen na psaní komplikovaných podkladů?
Pro úspěch zelené transformace je potřeba adresovat i dlouhodoběji neřešené sociální problémy, které jsou navíc koncentrované zejména ve třech uhelných regionech – Moravskoslezském, Ústeckém a Karlovarském kraji. Statisíce Čechů, kteří jsou přímo či nepřímo zasaženi exekucemi či se nacházejí v dluhové pasti, jenom těžko najdou finanční či jenom mentální kapacity investovat do obnovitelných zdrojů. Nabízí se tedy otázka oddlužení či zákazu soukromých exekutorů – či alespoň zavedení jejich teritoriality.
Zvyšující se nedostupnost vlastního bydlení v posledních letech navíc znamená, že více a více lidí nemůže o zateplení svého obydlí rozhodovat, přičemž majitelé bytů nejsou motivováni do energetických úspor investovat ani případné rekonstrukce konzultovat s nájemníky. Přijetí dlouho odkládaného zákona o sociálním bydlení, ale také třeba investice do veřejného bydlení a služeb a změna daňového mixu tak, aby méně zatěžoval levnou práci – to vše by mohlo občanům pomoci zchladit jejich obavy z nákladů zelené transformace.
Heslo „když nebude transformace sociální, nemusí se podařit vůbec“ se proto potvrzuje i z druhé strany. A sociální v tomto kontextu znamená více mluvit s lidmi, respektovat jejich obavy, vnímat ekonomické nerovnosti. A nastavovat pravidla v jejich prospěch, nikoliv naopak. Zdroje na to jsou.
