Článek
Zvolený prezident Petr Pavel se v posledních dnech sešel s ministrem práce Marianem Jurečkou a také s Karlem Havlíčkem, prozatímním šéfem stínové vlády hnutí ANO, a Alenou Schillerovou, šéfkou nejsilnějšího poslaneckého klubu ve Sněmovně, který náleží témuž hnutí. Se všemi pohovořil o chystaném plánu vlády oříznout červnovou inflační valorizaci penzí.
Jestli sledujeme nácvik výkonu prezidentské funkce, není to vůbec špatné. Role moderátora ve složitých politických debatách je jednou z těch, které k českému pojetí prezidentství velmi dobře sedí. A která jiná politická debata by si zasloužila rozumnou, nadstranicky pojatou moderaci než debata o důchodech a jejich budoucnosti. Přičemž důraz leží na slově „politická“. Protože debata odborná běží už dekády, řešení jsou notoricky známá, pouze z nich s postupem let odškrtáváme ta, na která už kvůli liknavosti politiků prostě nezbývá čas.
Nutno ale podotknout, že osekání červnové valorizace není stěžejním tématem určujícím budoucnost českých penzí. Neřeší ani strukturální problém českého rozpočtu. Je to spíš snaha aspoň částečně zachránit špatně napsaný rozpočet na letošní rok, a to navíc při dost jasném zneužití stavu legislativní nouze. Ale přesto může být pro Pavla velmi zajímavým politickým a mocenským tréninkem.
Sám zvolený prezident zatím žádný silný postoj k věci veřejně nezaujal. Jurečka mu „přednesl argumenty“, představitelé opozice jej podle Havlíčka „požádali, aby návrh nepodpořil“ i kvůli hrozbě ostudy před Ústavním soudem. Hledání kompromisu bude v tomto případě dost komplikované a není pravděpodobné, že by se Pavlovi podařilo zabránit „sněmovnímu peklu“, které má podle výhrůžek hnutí ANO a SPD vypuknout příští týden, až se k valorizační novele dostanou poslanci.
Nicméně pro Pavla bude situace zajímavá i v něčem jiném. „Požádali jsme ho, aby využil velkého vlivu, který dneska má, zejména proto, že časový prostor je tam velmi krátký,“ řekl po jednání se zvolenou hlavou státu dvojitý exministr Karel Havlíček.
Má pravdu. Sama vláda v důvodové zprávě k omezení valorizace uvádí, že pokud nová pravidla začnou platit do 50 dnů od konce ledna (v němž byla vysoká inflace, kvůli níž se musí mimořádně valorizovat), pak by nemělo jít o porušení legitimních očekávání důchodců, a tudíž by měl být zákon z ústavního hlediska v pořádku.
Je to trochu komplikované a je to dost vachrlatý konstrukt, který souvisí s obecnými pravidly pro vydávání nařízení vlády, kterými se důchody zvyšují. Ale detaily nejsou v tuto chvíli podstatné. Podstatné je, že pokud by zákon začal platit později než 22. března (což je 50 dní po 31. lednu), pak i vláda připouští, že by mohl být problém s jeho ústavností. Pokud tedy opozice dostatečně zkomplikuje sněmovní jednání, a zejména pokud dojde na vrácení zákona Senátem, pak je reálné, že se legislativní proces v šibeničním termínu zkrátka nestihne. A tady vstupuje do hry Pavel.
Pokud si vláda s obstrukcemi opozice i výhradami Senátu poradí, mohl by zákon přistát prezidentovi na stole zhruba v půlce března. A hnedle se čerstvě inaugurovaná hlava státu ocitne v situaci, v níž bude mít skutečně velkou moc.
Když prezident dostane zákon k podpisu, může jej parlamentu vrátit do 15 dnů. Sněmovna se pak případným přehlasováním nemůže zabývat dříve než 10 dnů po vetu. Pokud se tedy vládní snaha vůbec nezasekne někde dřív, je skoro jisté, že Pavlova pravomoc „vrátit“ zákon bude v tomto případě pravomocí zákon úplně shodit ze stolu. Protože není pravděpodobné, že by si vláda troufla přehlasovávat veto někdy v půlce dubna a cpát zákon do sbírky v době, která už i podle vládního materiálu nejspíš zakládá jeho protiústavnost.
S těmito lhůtami si uměl pohrát i Miloš Zeman, naposledy tím zkomplikoval život vládě, když vetoval novelu zákona o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, která také hodně spěchala, jinak by nedávala smysl.
Petr Pavel se ocitne v situaci, kdy bude vlastně přímo rozhodovat o tom, zda penzisté dostanou v červnu v průměru přidáno 1770 korun, jak káže dnešní zákon, anebo o tisícovku méně, jak chce prosadit vláda. To není vůbec snadná pozice.
Pavel už při svých prvních regionálních výjezdech ukázal, že chce oslovovat i voliče, kteří mu nedali hlas. Současně se hodně snaží bojovat s nálepkou „vládního kandidáta“, kterou mu urputně vnucoval jeho soupeř ve volbě. No a jak v tomto případě lépe zabít obě tyto mouchy jednou ranou, než efektivně překazit vládě snahu vylepšit si rozpočet na úkor zákonného nároku penzistů?
Na druhé straně bude Pavel vzpomínat na své sliby, že bude prezidentem střízlivým, nadstranickým, důstojným, který nebude válčit s vládou a aktivisticky vstupovat do sporů mezi zákonodárci. A málo platné, prezidentovi do vládní snahy flikovat rozpočet a čachrovat s valorizací penzí dohromady nic není.
Jak už jsme napsali, ačkoli z pohledu veřejných financí nejde o malé peníze, nejde také o žádný systémový zásah. Je to účelový jednorázový krok a vede se o něj čistě politický souboj mezi vládní většinou a opozicí. Má do takového sporu aktivně vstupovat prezident nikoli jako moderátor, ale fakticky jako soudce poslední instance?
Zdá se, že žádná střední cesta v tomto případě neexistuje. Jak se Pavel rozhodne, nevíme. Nejspíš v tuto chvíli neví ani on sám. Zvědavost je ale veliká. Každopádně je pozoruhodné, že první velká zkouška a první velké mocenské pokušení potká nového prezidenta zjevně už pár dní po inauguraci.
