Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Stalo se přirozeným zvykem hodnotit oslavy 28. října skrze výkon, jaký při nich podal prezident republiky. V den hlavního státního svátku (promiň, 17. listopade) je markantní, jak prezidentský úřad potřebujeme a že tu a tam probleskující názory, že by se mohl klidně zrušit, nejsou rozumné.
Platí to bez ohledu na to, jestli je prezidentem například Miloš Zeman, který tíhl k tomu, na 28. října překvapovat a rozněcovat. Anebo Petr Pavel, který důležité státní rituály zatím plní předpokládatelnějším, tradičnějším obsahem.
Prezident je na 28. října par excellence „kladečem věnců“. Pejorativní význam tohoto spojení není namístě: Zas a znova dělat a říkat věci, které se říkat „mají“ a někdo je dělat „musí“, je zodpovědná práce. Zvlášť v zemi, kde se k hlavě státu, navíc přímo zvolené nejvyšším počtem hlasů, vzhlíží tak jako u nás.
Druhý 28. říjen Petra Pavla byl z tohoto pohledu zdařilejší než ten první. Nejen proto, že tentokrát už při pietním aktu na Vítkově nesrazil vojákovi čepici. Lepší, sevřenější a přitom obsahově bohatší byl i jeho večerní projev. Na nejsledovanější hradní akci roku – předávání státních vyznamenání.
Vloni Pavel čelil kritice, že pohovořil tak trochu o všem, a tím pádem tak trochu o ničem. Letos, o rok zkušenější, šel – nebo se snad odvážil jít – víc k věci. A nakonec přidal, podpořené argumenty, i něco jako své politické krédo: „Nebudu podporovat politiky, kteří nabízejí snadná řešení a jdou cestou nejmenšího odporu. Naopak, s mojí podporou mohou počítat ti, kteří budou s odvahou a odpovědností přistupovat i k řešení nepopulárních otázek.“
Jestli se tohle hodí zrovna do projevu k 28. říjnu, je jistě diskutabilní. Petr Pavel a jeho poradci usoudili, že ano. Anebo že právě do tak významné řeči ano. A že i když Pavel nikoho nejmenoval (žádné jméno nezaznělo v celém projevu), musí počítat s tím, že jeho měřítko podpory se stane součástí politického boje. A výkladů, na koho a na jakou situaci se vztahuje, nebo ne.
Nad Pavlovou řečí se tím pádem vznáší otázka: Jak věrohodné jsou prezidentské apely na nerozdělování společnosti, když prezident zároveň přichází s vlastní představou o tom, jaká politika je prospěšná a jaká ne? Jdou ty dvě věci vůbec dohromady?
Petr Pavel zjevně usoudil, že ano a že je čas to říct. Odteď bude muset obhajovat pozice na obou frontách – být „svorníkem společnosti“ i „podporovatelem jen něčeho“. Čeho, vyplynulo i z jiných pasáží projevu:
„Dnes se bohužel nemusíme dívat daleko za naše hranice, abychom si uvědomili, s jakou lehkostí a rychlostí může docházet k erozi základních kamenů demokracie. Nemusíme bohužel ani složitě hledat příklady agresivního porušování mezinárodního práva. Ani příklady států, jejichž vedení ohrožuje budoucnost vlastní země, mnohdy jen ve jménu osobního prospěchu a prestiže či zachování tváře.“ Nebo: „Sledujme, kdo se zabývá skutečnými problémy a kdo vytváří umělá bitevní pole nad věcmi nepodstatnými, pomíjivými. Takoví politici pouze vyčerpávají naši pozornost.“
Jakkoli může znít nepatřičně, přece se takové srovnání nabízí: Pavlův projev byl z těch jeho zatím „nejhavlovštější“. Tím, jak si dal záležet na zdůraznění hodnot i na povzbuzujícím tónu. A za druhé, nejmenovitě-jmenovitým pojmenováním poklesků, nebezpečí a hrozeb. A z něj vyplývajícího politického postoje, respektive toho, „kde Petr Pavel stojí“.
A možná šlo i o zatím nejlépe napsaný Pavlův projev.
Více k tématu:
Byl to také poslední 28. říjen, s jeho metály, kladením věnců a velkými slovy, před parlamentními volbami 2025. Další stejně nasvícenou scénou, snad kromě novoročního projevu, už prezident disponovat nebude. Ne že by proto 28. říjen využil k předvolební řeči - ale mezi řádky, možná místy i na řádcích, byl volební horizont patrný. S tím, že jména průvodců po cestách nejmenšího odporu ať si dosadí každý sám. Prezident republiky nesmí ani naznačovat. Nebo snad smí? Nezašel ve sváteční den příliš daleko?
Prezidentská funkce, vykonávaná „v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí“, je ustavičným balancováním mezi „svorníkem“ a „nestranností“. Jeden požadavek jako by vytlačoval ten druhý, ale oba se navzájem nevylučují. Spojují je lidské hodnoty a státní zájem, vztah k obojímu Petr Pavel ve svátečním projevu popsal.
Úspěšný svorník svobodné společnosti nemusí být nestranný, a už vůbec ne bezbarvě neutrální. Jde o to, jestli to Pavel dokáže potvrdit.
O rozhodčích se říkává, že nejlepší jsou ti, kteří nejsou na hřišti moc vidět. Prezident ale není jen od toho, aby pět let z Hradu „pískal rovinu“, není to jen fotbalový rozhodčí politiky. Sám také hraje - důležité je, aby nehrál na sebe a aby pravidla nejen respektoval, ale šel v tom příkladem.
Za rok bude Petr Pavel důležitým aktérem povolebního uspořádávání moci. Bude jmenovat premiéra a na jeho návrh členy vlády. Teď vyložil své domácí politické karty. Jít v tom ještě dál, být otevřenější a konkrétnější, už by asi neměl. Jinak hrozí, že ani nesplní předsevzetí sjednocovat, ani bezchybně nesehraje svůj ústavní part.
