Článek
Prezident Petr Pavel poslal svým podpisem do Sbírky zákonů novelu zákona, která snižuje červnovou mimořádnou valorizaci penzí. Dá se říci, že mezi dvěma špatnými variantami, z nichž mohl vybírat, zvolil tu o něco méně špatnou, za daných okolností tedy – optimisticky viděno – nejlepší možnou.
Špatné je jeho rozhodnutí ze známých důvodů. Vláda změnu valorizací zflikovala a prosadila narychlo, aby nemusela říkat nepříjemné věci před prezidentskou volbou. Cenou za to bylo celkem zjevné zneužití stavu legislativní nouze a možná také nepřípustná retroaktivita zákona.
Takže novela sice nakonec vyjde ve sbírce, ale vláda se bude dlouhé měsíce třást strachy, co s touto normou provede Ústavní soud. Jestli tak jako v jiných případech usoudí, že ohýbání legislativního procesu „nedosáhlo intenzity protiústavnosti“, anebo – jak už se také stalo – posoudí zneužití stavu legislativní nouze jako dost závažný prohřešek na to, aby zákon prostě neplatil. Plus budou soudci posuzovat, nakolik legitimní byla očekávání penzistů plynoucí z platného zákona a nakolik je vláda svým krokem retroaktivně pošlapala. Tohle bude napínavé a vládě hrozí velká ostuda.
Praktické rady k výpočtu důchodů
To samozřejmě pro Petra Pavla obklopeného výbornými ekonomy i právníky nejsou žádné novinky. Byl si dobře vědom, že tento krajně sporný vládní postup svým podpisem zkrátka stvrzuje. Proto je řeč o špatném rozhodnutí.
Ale – druhá varianta, tedy prezidentské veto, které by znamenalo faktickou likvidaci celého návrhu, by byla horší. Byla by stejně pochopitelná, možná i intuitivně pochopitelnější, ale přesto horší. Jednak by dále přiblížila kolaps celého důchodového systému, jednak by rozpoutala další vlnu naprosto neplodného, emotivního a zbytečného „sněmovního pekla“ a zásadně by zkomplikovala další debatu o potřebných změnách penzí.
Skutečným politickým majstrštykem, a vlastně nejdůležitější věcí na celém kroku, bylo ovšem zdůvodnění, jímž Pavel své rozhodnutí doprovodil. Na něm nechal prezident zjevně podobně velký kus práce jako na samotném rozhodování, a bylo to znát.
Velmi důležitá byla vůbec samotná pečlivá komunikace celé věci. Prezident se kvůli ní postupně sešel se zástupci vlády i opozice (s těmi dokonce dvakrát). Otevřeně mluvil o svém váhání a přesně řekl, proč se nakonec přiklonil k rozhodnutí, které přijal. Jasně promluvil i o ústavních pochybnostech, ale obratně dodal, že prezident, ač může mít pochybnosti, nemá být konečným arbitrem ústavnosti a veto není nástrojem pro autoritativní prosazování prezidentského právního názoru.
Jeho poznámka, že nepodá-li ústavní stížnost opozice, podá ji sám, vůbec nic nestála (opozice stížnost nepochybně podá), a přesto byla velmi efektní. Stejně jako – a to bylo snad vůbec nejzajímavější – jeho vyjádřená obava, že pokud by využil svou lhůtu a vetoval zákon tak, aby nebylo možné jej včas přehlasovat, šlo by o „zneužití situace“. „Hned při první příležitosti bych si přisvojil víc pravomocí, než mi náleží,“ řekl Pavel.
Taková míra politické soudnosti a uměřenosti si zaslouží ocenění. Pavel precizně vyhodnotil roli prezidenta, jemuž je po tom, co vláda dělá s důchody, v zásadě houby. Kdyby docházelo k flagrantnímu pošlapávání ústavnosti a útoku na skupinu obyvatel, byl by prezidentský zásah namístě. Nic takového se ale v případě valorizací neděje. Je to nepříjemné, vláda to tlačí na hranici vkusu i práva, ale jde o jednorázový politický krok, s nímž se po obou parlamentních komorách nepochybně vypořádají ctihodní muži a žena v talárech v Brně. Pavel správně usoudil, že velká prezidentská gesta bude lepší si schovat do větších politických bojů. A ony přijdou.
Všemi zmíněnými promyšlenými kroky se Pavel vymezil proti prezidentství svého předchůdce mnohem účinněji, elegantněji a sympatičtěji než během triumfální inaugurace. Jeho způsob komunikace podpisu i související myšlenkové pochody byly velmi příjemně „nezemanovské“. Ve své první skutečné a nesnadné politické zkoušce obstála čerstvá hlava českého státu se ctí.
