Článek
Petr Pavel po troše váhání a spoustě dramatických prohlášení nakonec podepsal zákon o státním rozpočtu na příští rok. Doplnil to prohlášením, v němž občanům sdělil, že to bylo těžké rozhodnutí, neboť „část předpokládaných příjmů a výdajů není realistická“. Zároveň upozornil, že ačkoli nejasnosti se z hlediska celku veřejných financí týkají jen zlomku peněz, „jde o celkovou důvěryhodnost rozpočtu“. Protože vědomé nadhodnocování příjmů nebo podstřelování výdajů by se nemělo týkat ani drobných (nechme tentokrát stranou, že tyto drobné představují pětinu celkového deficitu).
Pokud by pro prezidenta Pavla představovaly makroekonomické ukazatele a parametry státního rozpočtu zásadní osobní prioritu, byly by to dobré argumenty, proč plán státních financí vetovat. Tak to ale není.
Kdyby nastal rozpor mezi vládou a prezidentem dejme tomu v otázkách bezpečnosti, obrany nebo zahraniční politiky, dalo by se čekat, že z Hradu zahřmí důrazněji. Hlubší ekonomickou erudici ale Pavel nemá a ví o tom. V hospodářských otázkách se nechává vést svými (chytrými) poradci.
Na tom není nic špatného. Nikde není napsáno, že prezidentem musí být ekonom. Jen je to velký kontrast proti tomu, na co jsme si zvykli za posledních 20 let, kdy na Pražském hradě seděli mužové neochvějně přesvědčení o vlastní ekonomické genialitě.
A tak se Pavel nakonec do rozpočtové války s vládou nepustil. Nezvolil dokonce ani symbolický odpor v podobě marného uplynutí lhůty a zákon standardně stvrdil svým podpisem. Opřel se přitom o „jasné rozdělení pravomocí“ v našem ústavním systému, který odpovědnost za rozpočet svěřuje vládě a sněmovní většině.
To ale nic nemění na tom, že celé prezidentské prohlášení je zvláštní. A vlastně není divu, že se prezident vyjádřil videem na sociálních sítích, které znemožňuje bezprostředně klást otázky.
Například říká, že by bylo „snadné udělat silné gesto, když je zřejmé, že mé veto Sněmovna přehlasuje“. Takové snižování významu prezidentského veta je z úst hlavy státu docela překvapivé.
Prezident pokračuje, že než činit takové gesto považoval by za prospěšnější, „aby nedostatky, na které jsem vládu upozorňoval, byly nějakým způsobem napraveny“. Jenže to se přece nestalo. Nedostatky si s sebou rozpočet nese dál – až do Sbírky zákonů. Za „nějakou nápravu“ Pavel považuje osobní garanci premiéra a ministra financí, že pokud by se pochyby o příjmech a výdajích naplnily, schodek se nezvýší a bude dodržen zákon o rozpočtové odpovědnosti.
To jsme se ale už v polovině dvouminutového projevu dostali trochu jinam, než kde jsme byli na jeho začátku. Nejdříve Pavel apeluje na „důvěryhodnost rozpočtu“, dodržování pravidel a maximální přesnost ve všech položkách, aby se vzápětí spokojil s „garancí“, že na konci roku vyjde saldo plus minus podle plánu.
Nemluvě o tom, co taková garance ze strany členů kabinetu vůči prezidentovi znamená. Vzpomeňme si, že když hnutí ANO společně s ODS a SPD na sklonku roku 2020 rušilo superhrubou mzdu, tehdejší prezident Miloš Zeman hrozil, že zákon vetuje, protože správně viděl, že jde o strašlivou díru do struktury veřejných financí. Veto by vzhledem k napjatým lhůtám znamenalo, že by snížení daní nezačalo platit od roku 2021.
Tehdejší premiér Andrej Babiš ukonejšil prezidenta „garancí“, jež se dokonce dostala i do důvodové zprávy k zákonu, že se jedná o protikrizové opatření, které bude platit jen dva roky a pak se daně vrátí na původní úroveň. Že je to bohapustá lež, věděl tehdy každý. A ze všech nejlépe to věděli lídři ANO a ODS. Petr Fiala by od té doby měl být při rozdávání garancí opravdu opatrný.
Jisté je, že malé české rozpočtové drama končí. Prezident takříkajíc vyměkl, a jakkoli se to dá pochopit, nedá se přehlédnout, že při vysvětlování svého podpisu v mnoha ohledech popřel sám sebe. Je to konec bez katarze, bez pointy.
