Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Před druhým čtením státního rozpočtu na příští rok, ve kterém poslanci podávají pozměňovací návrhy, se do hry vložil Hrad: ekonomický poradce prezidenta David Marek v České televizi prohlásil, že nedoporučuje rozpočet podepsat. „Pokud zůstanou ve státním rozpočtu položky, které jsou objemově poměrně výrazné a jsou stále nevyjasněné, potom je těžké k tomu připojit svůj podpis,“ řekl Marek, který je i členem Národní ekonomické rady vlády (NERV).
Druhý den se k připomínkám připojil i další poradce Vladimír Bezděk. Oba se zaštítili názorem Národní rozpočtové rady (NRR), která rozpočet veřejně kritizovala počátkem října. Podle ní „návrh rozpočtu nerespektuje v některých položkách principy reálnosti a úplnosti“, což škodí „transparentnosti a srozumitelnosti veřejných financí.“ Jde například o to, jak rozpočet pracuje s příjmy z prodeje emisních povolenek nebo dotacemi na obnovitelné zdroje energie. Kritici vidí v rozpočtu mnohamiliardové nejasnosti.
Co si momentálně myslí ten, kdo má připojit svůj autogram, přesně nevíme - Petr Pavel se podle svého mluvčího vysloví, až schválený rozpočet dostane k podpisu. Bude také „činit další konzultace k tématu dle potřeby.“ Což je speciálně u nejdůležitějšího zákona roku správné, ale o konečném výsledku to neříká nic.
Momentálně víme, co o rozpočtu soudí poradci, kteří mají jen ekonomickou, a ne politickou a ústavní odpovědnost. Něco samozřejmě soudit musí, od toho tam jsou, ale když si to, co soudí, nenechají jen na porady u prezidenta, ale informují o tom média, je situace pro rozpočet a pro vládu zjevně vážná. A tvrzení, že se „do hry vložil Hrad“, je oprávněné.
Vláda se tím dostává pod mírný, ale přece jen tlak. Jestli je pro politickou kulturu šťastné využít k tomu veřejné výroky hradních poradců, je sporné. Zákulisnější postupy by asi byly elegantnější, a stejně účinné. Pod tlakem je teď navíc i sám prezident - když poradce deklaruje doporučení nepodepsat, bude se s ním (s tím doporučením) pak muset veřejně vypořádat a říct, proč mu „vyhověl“, nebo ne. Za kulisami by se teď prezidentovi rozhodovalo snáz.
Budování pozic
Jde o státní rozpočet na rok, ve kterém chce vláda obhájit vítězství ve volbách. A rozpočet, o kterém její premiér říká, že je „odpovědně sestavený“ a „neskutečně prorůstový“ a že by bylo neodpovědné s ním hazardovat.
Tvrzení o odpovědně sestaveném rozpočtu je ale v protikladu s míněním Národní rozpočtové rady. (Dva její členy zvolila Poslanecká sněmovna s dnešní vládní většinou, jednoho s většinou předchozí Babišovy vlády.) A v protikladu s tím, co zatím zní z Hradu: „Je všeobecně známo, která slabá místa rozpočet obnáší,“ říká poradce Vladimír Bezděk.
Premiér Petr Fiala uznává, že tam je „jedna věc, kterou je potřeba dořešit, a to jsou obnovitelné zdroje. Buď to legislativně upravíme, nebo bychom to museli v průběhu roku doplatit“. Ale jinak byla a je reakce vlády na kritické připomínky rozpočtové autority NRR poměrně bohorovná. Ministr financí Zbyněk Stanjura je při prvním čtení v parlamentu přirovnal k příkladu rodiny, která plánuje příjmy 20 000 korun a hrozí jí, že jí na příjmech bude chybět stokoruna. Takže klid.
Když se dohromady nic nedělo, Hrad se rozhodl signalizovat, že má problém. Že to udělal veřejně a že se přitom postavil do šiku s Národní rozpočtovou radou, naznačuje, že jsme zatím nejblíž bezprecedentní situaci: že prezident republiky nepodepíše zákon o státním rozpočtu na příští rok, schválený Poslaneckou sněmovnou.
Pravděpodobnost, že se tak skutečně stane, zůstává spíš menší než větší. Zdánlivě bezobsažná poznámka, že prezident bude „k tématu činit další konzultace dle potřeby“, otevírá Hradu prostor pro východisko a jeho zdůvodnění. Ale ačkoli si i předchozí prezidenti s úvahou nepodepsat rozpočet zahrávali, takhle daleko to reálně možná ještě nedospělo.
K odhadu dalšího vývoje může pomoci četba mezi řádky Pavlových výroků. V červenci se nechal slyšet, že důvodem pro veto rozpočtu by bylo to, kdyby v něm vláda ignorovala své priority. Už to se dalo brát jako silné oznámení, že prezident nehodlá k rozpočtu přistoupit jako podepisující notář. V létě také řekl, že za zásadní považuje transparentnost, aby jednotlivé složky rozpočtu byly naprosto jasné a srozumitelné. Balonek byl z Hradu vypuštěn.
V září, když návrh rozpočtu schválila vláda, Pavel s uspokojením konstatoval, že „jde správným směrem, zachovává základní priority vlády a požadavek na transparentnost“. Z toho druhého jej vyvedla Národní rozpočtová rada, která naopak nedostatek transparentnosti kritizovala. Protože vidí „nekryté“ miliardové položky, které se v rozpočtu nacházejí tak trochu na čestné slovo.
Kdyby chtěl, může se Pavel o tenhle argument celkem solidně opřít, prohlásit, že takhle plán státních financí vypadat nemá a že se to příčí jejich srozumitelnosti, o které mluvil už dávno. Mohlo by to být celkem věrohodné. Bylo by to správné? Udělá to nakonec Pavel? Spíš ne.
Pro a proti
Řešení, že by prezident sice v duchu doporučení expertů státní rozpočet tiše nepodepsal, ale ani nevrátil Poslanecké sněmovně, takže po uplynutí lhůty stejně bude platit, asi můžeme vyloučit. Touhle lehce pokryteckou cestou - známou hlavně z éry Václava Klause - by prezident zůstal u gesta, kterým se zamračí a dá najevo odstup. A na pár dní rozproudí ústavněprávní debatu, jestli takhle postupovat může (ano, může) a má (ne, nemá). To není styl Pavlova prezidentství. Rozhodne se buď, anebo, a jasně řekne proč.
Kdyby rozpočet vetoval, odvolá se na ekonomické argumenty. Na svá předchozí vyjádření už méně, protože návrh v září „na první dobrou“ de facto pochválil.
Bude muset vzít v úvahu, že stanovisko Národní rozpočtové rady si osvojilo i opoziční ANO. Což pro Pavla není a nesmí být důvod pro nebo proti. Kdyby se ale rozhodl rozpočet vetovat, o to víc to posílí jeho emancipaci od politických stran - vždyť minule, když šlo o snížení mimořádné valorizace penzí, naopak zákon podepsal, a byl tak „na straně vlády“.
Vrácení rozpočtu by v důsledku znamenalo až hromový vzkaz politickým stranám: Počítejte s tím, že budu svůj, ať se to hodí do krámu jedněm, nebo druhým. Ale ani to, takhle ofenzivní strategie, není úplně styl Pavlova prezidentství.
Bylo by to první veto státního rozpočtu. Vzbudilo by rozruch. Poslanecká sněmovna by asi stačila prezidenta do konce roku přehlasovat, takže by stát nemusel hospodařit v rozpočtovém provizoriu s komplikacemi, které to obnáší. Ale i tak - nastala by dočasná nejistota doprovázená prudkou debatou, co tím prezident sleduje a jestli byl rozpočet skutečně tak špatný, že si zasloužil vrátit do parlamentu. Což zatím Pavel udělal jen u jediného zákona (o soudních přísedících).
Zněly by argumenty o stabilitě a o precedentu. Mluvilo by se o tom, že vetovat státní rozpočet opravdu není běžný provoz, že důvody by měly být mimořádné: třeba když vrchní velitel ozbrojených sil usoudí, že vláda dramaticky podcenila výdaje na obranu. A že dosud nekryté miliardy pro solární energetiku třeba zas tak mimořádným důvodem nejsou.
Mluvilo by se o tom, že bezprecedentní veto zakládá precedens, kvůli čemu se může vetovat státní rozpočet příštím vládám a příštími prezidenty. A že Petr Pavel vypadá jako mocnější a aktivnější, než možná sám původně chtěl, a že partaje mu to v mocenské konkurenci ještě vrátí. Až od nich bude v rámci svých ústavních pravomocí „něco potřebovat“.
Tohle jsou faktory, kvůli kterým bude Pavel hledat, a nakonec najde, cestu k tomu, jak státní rozpočet podepsat. Samozřejmě, „po zralé úvaze“ a pečlivém „činění dalších konzultací“. Jak jinak.
