Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Když někdo bere nebo chce od státu peníze a veřejně se o tom mluví, je těžké o tom debatovat. Zejména to kritizovat. Protože pak se nevyhnutelně vystavujete tomu, že budete označeni za někoho, kým v lepším případě cloumá závist, a v tom horším případě kdo tuhle nepěknou a nebezpečnou vlastnost vyvolává v ostatních.
Přesto by mělo zaznít, že schvalovat na podzim 2024 měsíční příspěvek „na reprezentaci“ pro manželku či obecně partnera hlavy státu není dobrý nápad. Nijak to nesouvisí s tím, kdo je současným prezidentem. Už mnohokrát jsem napsal i řekl, že od odchodu Václava Havla z Hradu je pro mě Petr Pavel tou nejdůstojnější a nejrespektovanější hlavou státu.
Na rozdíl od svých dvou předchůdců nemá problémy s příliš velkým egem, anebo s ním umí mnohem lépe pracovat. Je státnický a charismatický, ale zároveň to dělá mile nenápadným způsobem. Platí pro něj parafráze známého citátu Margaret Thatcherové. Tedy: Být respektovanou hlavou státu je podobné jako být dámou. Když to ostatním musíte říct, tak jí nejste.
Pavel to nikomu říkat nemusí. Má to v sobě. A do značné míry za to vděčí také své ženě. Oba působí přirozeně a mile. Když je vidíte na fotkách nebo o nich čtete ve zprávách, prostě musíte mít pocit, že je všechno, jak má být. On má za sebou superúspěšnou kariéru armádního profesionála, a jakkoli by mohl žít z hezké služební penze, rozhodl se sloužit ještě jako hlava státu.
Skvělou armádní kariéru má za sebou i Eva Pavlová. Plus teď ještě splnění snu. Její partner vyhrál v tvrdé a těžké prezidentské volbě, v souboji s momentálně nejoblíbenějším českým politikem. Aspoň podle průzkumů. A s pravděpodobným budoucím premiérem, opět podle průzkumů.
Vše nasvědčuje tomu, že až se po příštích volbách bude „hrát“ o charakter Česka, a například o to, jak se naše země posune v mezinárodním a evropském kontextu, do velké míry to bude vycházet z pomyslného či reálného střetu těchto dvou mužů. Ano, do voleb zbývá nejspíš ještě rok, ale zatím to nevypadá, že by Babišovi vyrostl v české politice politický partner a soupeř srovnatelné „ráže“.
Máme-li věřit předvolebním průzkumům (a má-li to matematicky vycházet), pak mnoho z dnešních voličů ANO volilo v prezidentské volbě Pavla, ne Babiše. Není to nic nového. V Česku tradičně máme na hlavu státu jiné nároky než na politiky, kteří se ucházejí ve sněmovních volbách o šanci tuto zemi reálně řídit.
Petr Pavel proto může být důležitým jazýčkem na vahách, který udrží české prozápadní a proevropské směřování. Prostě proto, že to Babiš vezme jako fakt. Zakladatel Agrofertu mnohokrát ukázal, že je pragmatik. Silného prezidenta bude respektovat, slabého si s chutí namaže na chleba. Pavel může být člověkem, kvůli kterému si Babiš rozmyslí paktovaní se se špatnými kamarády, jako je Okamura nebo Konečná.
V téhle situaci nepotřebujeme prezidenta, který je lacině zranitelný. A „ošatné“ pro manželku je tím, co ho zranitelným může učinit. Z jednoduchého důvodu. My Češi nemáme žádný velký nadbytek dobrých vlastností, ale máme nějaký esenciální smysl pro fair play.
A ten nám říká: Pravidla se nemění během hry. Když Petr Pavel kandidoval na prezidenta, věděl, jaké jsou podmínky. Že když vyhraje, bude mít takové a takové povinnosti, a takový a takový plat. To bylo dané. Tahle pravidla přijal. Když po dvou letech říká (vím, že to neříká on, ale berte to jako nadsázku), že zjistil, že by ještě do těch pravidel potřeboval dostat peníze na kadeřníka pro manželku, vypadá to hloupě.
Rozuměl bych tomu, kdyby Petr Pavel či jeho kancelář řekli: Pojďme otevřít debatu o tom, jak definovat roli hlavy státu a jejího partnera. Byl bych první, kdo s tím bude souhlasit. Protože je to důležité téma. A byl bych tím, kdo by v téhle debatě zastával stanovisko, že partnera hlavy státu by bylo dobré ze zákonů a pravidel pokud možno vynechat.
Vysvětlím to na trochu bizarním příkladě. Myslím si, že moje žena by byla dobrou prezidentkou. Má za sebou úspěšnou kariéru v byznysu, je nejspravedlivějším a nejčestnějším člověkem, kterého znám, a je v principu neúplatná, protože nemá fetišistický vztah k penězům. Je z hlediska obecných hodnot a charakteru stokrát lepší než já. Nechme stranou, že nemá nejmenší zájem o politiku. A ještě menší o to, kandidovat na hlavu státu. Ale kdyby se to stalo a kdyby vyhrála, pak bych byl jako její partner v zajímavé roli. Co bych si přál? Zákon, který mně stanoví povinnosti a z nich vyplývající odměnu? Anebo svobodu se rozhodnout, co budu dělat?
Jsme malá, skoro bych řekl bezvýznamná země. Nejsme Francie, Británie a ani Německo. Jsme takové Rakousko, které je ale chudší, protože řízky dělá z vepřového, ne z telecího. Avšak díky českým králům a hlavně Masarykovi máme neadekvátní očekávání a postoj k hlavě státu.
Vše kolem funkce českého prezidenta je nezdravé. Jeho minimální pravomoci z ústavy, avšak maximální očekávání veřejnosti. Sídlo na Hradě a „víkendové“ Lány, které dodávají zdání moci a vlivu, které blednou v konfrontaci s běžnými zákony. To vše je zcela neadekvátní tomu, jakou roli má reálně Česko v EU a světové politice.
Funkce prezidenta je dnes v ústavě dle mého amatérského názoru dobře napsaná a definovaná. Ten názor mám proto, že i těžko zvládnutelné a egomaniakální narcisy jako Zemana či Klause současná legislativa udržela „na uzdě“. Což mi jako jednoduchému a právnicky nevzdělanému člověku celkem jasné říká, že ty zákony nejsou špatné.
Kdyby se moje žena stala prezidentkou, chtěl bych být mužem, který dál může psát články pro Seznam Zprávy (jako tento!), maximálně má malou kancelář na Hradě vypůjčenou od tiskového oddělení, a o víkendu může pozvat pár kamarádů na grilovačku do Lán.
Ale nic víc! Výměnou za to bych se sem tam zúčastnil oficiálních večeří s prezidenty Finska či Německa. S manželem budoucí americké prezidentky Kamaly Harrisové bychom si dali whiskey (asi nějaký bourbon), a já bych mu nabídl dle mého názoru vynikající českou whisky Gold Cock. Když by byl v Praze summit o budoucnosti Evropy a NATO, vzal bych si půjčku a koupil ten nejlepší smoking, který lze v Česku sehnat.
Co chtít víc, panebože? Příspěvek na nový pár mých oblíbených červených tenisek? Děkuji, nechci.
Vzpomeňme: Petr Pavel je člověk, který poté, co byl zvolen, sebral ze země svetr, kolem kterého šel a který se tam jen tak válel. Sebral ho ne proto, že by mu to řekl některý z jeho poradců. Ale sebral ho prostě proto, že má smysl pro pořádek a není líný, a tak se sehnul a ten svetr položil na lavici. Bezmyšlenkovitě.
Tvrdil jsem: Bude trvat týdny, maximálně měsíce, než tenhle reflex Petr Pavel ztratí. A hle, on ho neztratil. I na začátku podzimu 2024 je mužem, který sebere svetr, který se zbůhdarma válí někde na zemi. Děkuju, tleskám! Ale Petr Pavel by měl zároveň být i člověkem, který zaplatí své ženě drahého kadeřníka a šaty dobré značky.
Podle mě je ten požadavek Kanceláře prezidenta republiky uzákonit pro partnera hlavy státu příspěvek či plat od státu jen hloupým nedorozuměním. Poměrně hloupým, asi nepromyšleným a netaktickým. Předpokládám, že se to velmi brzy vyjasní.
