Článek
Vleklá sněmovní debata o snížení červnové valorizace důchodů zdaleka nerozhoduje jenom o tom, o kolik se v červnu zvýší průměrná penze a jak daleko mimo finanční možnosti státu se důchodový systém v budoucnu ocitne. Má i svou důležitou politickou rovinu, která přímo navazuje na průběh lednové prezidentské volby.
Výběr nové hlavy státu ukázal, že vhodně zvolenými mobilizačními taktikami lze dostat k volebním urnám i zaryté nevoliče a že lze rozšířit zásobník potenciálních hlasů.
Andrej Babiš si při klání o Hrad ověřil důležitou věc. Stejně jako dokázal na počátku své politické kariéry přitáhnout nespokojené voliče pravice, aby je během pár let obratně vyměnil za voliče levicové, mohl by být schopný při trochu ostřejší rétorice přidat ke svému elektorátu i radikálnější protestní hlasy. Ty se dosud sdružovaly především u SPD a několika mimoparlamentních subjektů v čele s Přísahou, jíž v roce 2021 jen těsně unikly sněmovní lavice.
Stručněji řečeno poté, co Babiš s hnutím ANO dokázal vygumovat z politické mapy sociální demokraty a komunisty, mohl by se o totéž pokusit také s SPD. Což vyvolává pochopitelné zděšení u Tomia Okamury, který musí svůj politický projekt před Babišovým nájezdem uhájit.
A jedna z částí tohoto souboje mezi ANO a SPD se právě odehrává ve Sněmovně.
Vládní koalice hraje v tomto kusu druhé housle. Svou neschopností změnit valorizační mechanismus dřív, než přijde úplná katastrofa, a humpoláckou výpravou na hranu ústavnosti otevřel Fialův kabinet opozičním stranám prostor, v němž se Babiš s Okamurou ochotně přetahují o to, kdo nakopne vládu do citlivějšího místa, o to, kdo je větším zastáncem důchodců, a vůbec o to, která z opozičních stran je ze všech skutečně nejvíc opoziční.
Prezidentskou volbu Tomio Okamura strašlivě zvrtal - obří politický kapitál a mnoho energie investoval do zcela nevolitelného kandidáta a velkou část svých voličů vehnal do Babišovy náruče. Byla to chyba u tohoto zkušeného populisty a obratného politického hochštaplera dlouho nevídaná.
Naopak sněmovní válku o valorizaci důchodů pojal Okamura mimořádně poctivě.
Jistě, i poslanci hnutí ANO odpracovali na obstrukcích svůj díl. Ale Tomio Okamura, zřejmě i při vědomí svého velkého omylu v prezidentském klání, tentokrát skutečně vůbec nic nepodcenil a stal se jednoznačně nejvýraznější tváří boje proti vládnímu kroku. A zprostředkovaně samozřejmě proti vládě jako takové. Zjevně si po debaklu v hradním boji uvědomil, že co si v SPD neudělá sám, to prostě nebude mít.
Urval si pro sebe nejlepší časy vystoupení a zcela vědomě a také dost nechutně přitvrdil. Když ve svých mnohahodinových řečech zrovna nepředčítal z náhodně vybraných publikací, docházelo s železnou pravidelností a úmornou repetitivností na slova o tom, že Fialova vláda je vládou ukrajinskou, mluvilo se o drahých autech ukrajinských poslanců, o tom, že vláda pomáhá Ukrajině na úkor Čechů, že váleční uprchlíci jsou ve skutečnosti ekonomickými migranty vysávajícími český sociální systém. Je to hnusné, je to podlé, je to nízké, ale může to fungovat.
Poslanci hnutí ANO, snad s výjimkou Babišova občasného blouznění o „nové totalitě“, které se beztak ztrácelo v moři nepromyšlených a zcela nesouvislých projevů, vesměs drželi jakési parlamentní i společenské dekorum. Okamura naproti tomu chodil do ostrých konfliktů s předsedajícími schůze, často zvyšoval hlas, byl expresivní, a když se to jenom trochu hodilo, neopomněl obvinit hnutí ANO ze skrytého spojenectví s vládou a vyhlašovat SPD za „jedinou skutečně opoziční stranu“. K tomu zcela jednoznačně a otevřeně přiznával, že mu jde o obstrukci, že se snaží vládě „zabránit v okradení důchodců“, o což hodlá usilovat „do posledního dechu“.
Jak to dopadne s důchody, jestli špatně, anebo ještě hůř, to zatím nevíme. Je ale jasné, že pro Tomia Okamuru je mnohem důležitější než důchody uhájení vlastních politických pozic, udržení radikálních protestních hlasů a návrat voličů SPD, kteří ukázali ochotu volit Babiše, z vandru domů.
Pohled na rozfoukávání nevraživosti vůči válečným uprchlíkům i vůči pomoci napadané zemi je strašně smutný. Ukrajinci opravdu nemůžou za naše rozvrácené veřejné finance. Ale s tímto vědomím je nutno uznat, že populistický cynik Okamura se zjevně rozhodl, že si fatální prezidentskou chybu tvrdě odpracuje.
