Článek
Předseda opozičního hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD) Tomio Okamura v neděli podpoří francouzskou prezidentskou kandidátku Marine Le Penovou v jejím volebním štábu. Viktor Orbán podpořil Andreje Babiše během volební kampaně na podzim návštěvou Ústí nad Labem. A jak to mají čeští proevropští politici? Proč k nám nejezdí třeba němečtí kandidáti na kancléře, nebo proč nikdo otevřeně nepodpořil Emmanuela Macrona, i když ví, že vítězství Marine Le Penové ve francouzských volbách by byla katastrofa nejen pro Evropskou unii jako celek, ale i pro střední Evropu, kterou medové řeči o suverénní spolupráci národních států nikam neposunou, ani jí nijak politicky a ekonomicky nepomohou?
Nejde ale jen o francouzské prezidentské volby, tolik důležité i pro Unii jako celek. Jde spíše o paradoxní situaci, kdy se zdá, že euroskeptické strany spolupracují se svými protějšky z jiných členských zemí viditelněji než proevropské formace. Tomio Okamura se již mnohokrát setkal s Le Penovou nebo populisty Wildersem či Salvinim. Andrej Babiš navzdory vší své vládní euroskeptické politice díky agilním europoslancům a europoslankyním zakotvil v liberální frakci Evropského parlamentu, jejíž význam je větší, než by se mohlo podle počtu poslanců zdát.
Nezpochybňuji, že lidovci a TOP 09 jsou oddanými a plně funkčními členy Evropské lidové strany. Jen jsou jejich evropské vazby pro běžnou populaci, která se nezabývá minuciózními detaily evropské politiky, těžko postřehnutelné. Občanští demokraté se sice docela poctivě snaží, ale zase trpí tím, že si vybrali velmi podezřelé partnery z frakce Evropských konzervativců a reformistů, která po odchodu britských konzervativců nabírá dosti bizarní podobu. Dnes je to spíš tak, že strany typu polského Práva a spravedlnosti používají spolupráci s ODS jako fíkový list zakrývající alespoň trochu vlastní prohřešky, a občanští demokraté z toho nic moc nemají.
Podobně jako se česká diplomacie po vypuknutí války na Ukrajině velmi rychle dokázala vrátit k rozumné, koncepční a sebevědomé zahraniční politice, mohly by se strany, které se označují za proevropské nebo (občanští demokraté) „eurorealistické“ také docela rychle naučit pohybovat se v evropském prostoru. Využívat svých mezinárodních kontraktů a stejně tak aktivně podporovat svoje evropské politické spojence a souputníky. Když to dokáže Tomio Okamura, nemůže to přece být tak těžké.
