Komentář: Odboráři straší hausnumery, vláda nemá nic

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jestliže se vláda rozhodla osekat státní výdaje a zvýšit státní příjmy, jen málokomu se bezprostředně přihodí něco příjemného. Když už se ovšem ostřejší veřejná debata o úsporách a vyšších daních rozjela, bylo by – zvlášť pro vládu – dobré vstupovat do ní s kvalitní argumentační výzbrojí. Což se neděje.

Zejména odbory se zjevně rozhodly soutěžit o umístění v čele společenského odporu s opozičními stranami. Důvody k tomu mají – a nejde zdaleka jen o to, že Josef Středula si zoufale potřebuje napravit reputaci po zpackané prezidentské kandidatuře.

Ještě před pondělním jednáním tripartity vyhlásily odbory stávkovou pohotovost a den po něm přišly s apokalyptickým modelem, podle nějž vládní opatření připraví rodinu o dvou průměrně vydělávajících rodičích a jednom dítěti o pětinu disponibilních ročních příjmů, prý až o 180 tisíc korun.

V tomto případě se odboráři vydali skutečně hluboko do říše dystopické fantazie. Celý ten model je plný různých hloupostí. Důležité zjevně bylo, aby to celé vyšlo dostatečně strašidelně.

Kalkulovaná ztráta 30 840 korun kvůli zrušení školkovného je například holý nesmysl, protože strop této daňové slevy je na úrovni minimální mzdy, tedy 17 300 korun. Jenom tady už to odborářům nevychází o dobrých 13 tisíc.

Dalších 17 tisíc má rodina ztratit v případě, že oba rodiče pracují v rozpočtové sféře, protože vládní plán na dvouprocentní úsporu mzdových prostředků odboráři vyložili jako dvouprocentní snížení platů. Vláda se přitom dušuje, že většinu těchto úspor zastane rušení neobsazených míst.

Nebohá „průměrná“ rodina v odborářském modelu má také přijít o 60 tisíc korun každý rok kvůli „zrušení benefitů“. I kdyby skutečně bylo běžné (či „průměrné“, chcete-li) poskytování nepeněžních úliteb jednomu zaměstnanci ve výši 2500 korun měsíčně, což odboráři nijak nedokládají, pořád není pravděpodobné, že záměr zrušit daňové zvýhodnění benefitů bude znamenat jejich definitivní konec.

Středula a jeho analytici se sice ohánějí průzkumem Unie zaměstnavatelských svazů, podle nějž údajně přes 90 procent firem hodlá daňově nezvýhodněné benefity zrušit, ale podobné lobbistické průzkumy je třeba brát s velkou rezervou. Přímo proti nim totiž stojí jiná vyjádření mnoha firem, že dnešní, zejména mladší zaměstnanci, už se při náboru mnohem méně ptají na výplatní pásku a mnohem více právě na nejrůznější benefity od zdravotních přes kulturní po možnosti home office.

Pokud je to tak, pak budou firmy nuceny zachovat alespoň část těchto nepeněžních radůstek pro zaměstnance, jinak nebudou na přehřátém pracovním trhu konkurenceschopné. Jen už nebudou moci všemožné kartičky do posiloven a slevy u partnerů používat pro účely daňové optimalizace. A i kdyby došlo skutečně k masivnímu rušení benefitů, pak nemožnost zajít se slevou do sauny nebo na masáž lze jen stěží vykládat jako ztrátu disponibilního příjmu.

Krutých 52 tisíc má z příjmů odborářské modelové rodiny ukousnout v příštím roce také šestiprocentní inflace. Tady odboráři důvěřují odhadu Ministerstva financí, že v příštím roce bude inflace zhruba 2,4 procenta. Ale tvrdí, že vládní balíček (který vláda označuje za „protiinflační“) přidá k růstu cen 3,5 procentního bodu.

I to je – mírně řečeno – hodně nadnesený odhad. Celkové inkaso DPH, jejíž změny mají vedle spotřebních daní největší cenotvorný vliv, má po úpravě podle plánu klesnout o čtyři miliardy korun. To na tak zásadní makroekonomický dopad, jako je zdvojnásobení tempa inflace, opravdu nevypadá. Je pravda, že některé citlivé položky – teplo, léky, voda – by měly přejít z dnešní 10procentní sazby do 12procentní, ale jiné, hlavně potraviny, jim zase půjdou naproti z 15 na 12 procent. Samozřejmě záleží, jak se s těmito přesuny popasuje trh a konkurence, ale inflační šok, který účelově věští odboráři, není pravděpodobný.

Nemluvě o tom, že když odboráři pracují s „průměrnou“ rodinou a jejími disponibilními příjmy, úplně zapomínají také na „průměrný“ růst nominálních mezd. Ten by letos měl dosáhnout kolem pěti až deseti procent (centrální banka odhaduje letos 8,7 procenta) a v příštím roce podle prognózy ČNB 6,9 procenta. Takže růst mezd by měl zvládnout buď z velké části vykrýt, nebo dokonce překonat i katastrofický inflační scénář odborářských ekonomů. Tudíž o propadu disponibilních rodinných příjmů o 50 tisíc kvůli inflaci nemůže být řeč.

Odborářský dystopický model rodiny zchudlé o pětinu je tedy přitažený za vlasy a nacpaný hausnumery. To ale neznamená, že argumenty Středuly a spol. lze jen tak hodit za hlavu.

Docela správně odboráři upozorňují například na to, že vláda v souvislosti s „protiinflačním“ balíčkem neuvádí možné cenové dopady rušení dotací. Přitom je pravděpodobné, že například zemědělci, kteří o dotace přijdou, si přinejmenším zkusí napravit cash flow zvýšením cen. Jenže jak by vláda mohla něco takového uvádět, když sama dosud netuší, na které dotace a komu se bude sahat.

Stejně tak jsme neviděli například žádné dopadové studie šachů se sazbami DPH na spotřební koše různých skupin domácností. Nevíme nic o tom, jak by se mohlo zvýšení korporátní příjmové daně podepsat třeba na růstu mezd.

Než ministr financí Zbyněk Stanjura s balíkem úspor přišel, dušoval se, že má od expertů všechno detailně propočítané a že to s balíčkem zveřejní. Jenže „modelové příklady“ uvedené v doprovodné zprávě k balíčku, jsou čistý výsměch.

Posuďte sami. Jsou tam přesně tři. V jednom se dozvíme, kolik je trojnásobek průměrné mzdy. Ve druhém, že zvýšení koeficientu daně z nemovitosti ze 3 na 4 zvedne daň o třetinu, zatímco zvýšení koeficientu z 1 na 2 – považte! – daň zdvojnásobí. A ve třetím, že 0,6 procenta (nemocenské pojištění) z průměrné měsíční mzdy je 242 korun. Děkujeme.

Ministr financí odborářům vzkázal, že jejich propočty jsou „čistou demagogií“. Má pravdu, ale proti této demagogii nenabízí nic než arogantní pohrdání. A pohrdání není protiargument. Protiargumentem by byl hodnověrný výpočet dopadů navrhovaných opatření na dostupných datech.

Ta odborová apokalypsa je totiž dobře vymyšlená. Až si odboráři připustí chyby, které do ní nasekali, řeknou něco jako: „No a? I kdyby to byla polovina, je to pořád dost děsivé.“ Že to není ani ta polovina, že ztráta disponibilního příjmu bude řádově nižší, než tvrdí odboráři, u koho může nastat a komu naopak nehrozí, to všechno by měl Stanjura velmi rychle spočítat a prezentovat.

Zůstane-li jen u arogance, bude se za chvíli náramně divit, že má na krku vystrašenou republiku, jejíž veřejný prostor prací opozice a odborů nemilosrdně zabralo vyprávění o pětinovém zchudnutí průměrné české rodiny.