Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Po ostudné „analýze“ dopadů vládního balíčku, v níž nebyl snad ani jeden výpočet správně, se odboráři pokusili o reparát a nápravu reputace svého ekonomického oddělení.
Největší odborová centrála přišla s vlastní představou o spravedlivějším ozdravení veřejných financí, než jaké ordinuje vláda Petra Fialy. Jako podklad pro diskuzi je to významně lepší a propracovanější než předchozí pokus, což je to nejlepší, co lze o té věci říci.
Odboráři začínají dobrým výčtem příčin vzniku strukturálního schodku, s nímž se české rozpočty od covidových let potýkají. Správně ve svém materiálu připomínají, že takzvané zrušení superhrubé mzdy je zásadní, ale nikoli jedinou příčinou nesouladu mezi příjmy a výdaji očištěnými od mimořádných výkyvů. Daňových chyb, respektive snižování daňových příjmů bez odpovídajícího snižování výdajů, se v covidových letech odehrálo víc – od zrušení daně z převodu nemovitosti po šachy s DPH.
Trochu komické je, když odboráři žehrají, že kvůli těmto daňovým chybám veřejné finance „tendují k velmi vysokým deficitům, a to přesto, že jsou přijímána další a další drastická omezení, především na výdajové straně veřejných rozpočtů“. Tady už příklady „drastických omezení“ chybí zejména proto, že by bylo hodně složité nějaké takové opatření, natož drastické, vůbec najít.
Odboráři dovozují, že kombinace (skutečných) daňových chyb a (údajných) úsporných opatření ukázala, že z ekonomických problémů se nelze proškrtat. Tahle konstrukce ovšem naráží na skutečnost, že to v případě aktuálních problémů dosud nikdo doopravdy nezkusil. Náznakem snahy má být právě vládní balíček, který ovšem ještě může dopadnout prakticky jakkoli.
Někde v těchto místech svých úvah se odboroví ekonomové pouštějí do dost krkolomné mentální gymnastiky. Na jedné straně označují za největší problém české ekonomiky vysokou inflaci a tepou vládu za to, že s růstem cen nebojuje. Ale na straně druhé horují za prudší růst mezd, který by inflaci přinejmenším vyrovnával.
To je problematická úvaha. Podle některých ekonomů (například Tomáše Holuba z bankovní rady ČNB) si už Česko podle tohoto spolehlivého receptu takzvanou mzdově-inflační spirálu uvařilo, podle jiných (zejména ostatních bankovních radních) ještě ne, ale má k tomu nebezpečně našlápnuto. Odborářská představa, že mzdy rychle porostou, zatímco stát bude „bojovat s inflací“ prostřednictvím regulace cen, je na ekonomickém poli – eufemisticky řečeno – výrazně menšinová.
Na jedné straně odbory (správně) kritizují zrušení superhrubé mzdy, přičemž tedy poněkud kostrbatě vyvozují, že to vlastně byla úlitba firmám, nikoli zaměstnancům. Na straně druhé ale považují za nepřijatelný návrat zdanění před tuto osudovou fiskální chybu, protože by to zásadně postihlo zaměstnance.
Podobných kotrmelců je v materiálu víc, ale obecně lze říci, že ozdravení veřejných financí znamená v představách odborů fakticky výhradně zvýšení daní, a to zvýšení ostřejší, než navrhuje Fialova vláda. Korporátní daň by podle Středuly a spol. měla vzrůst o čtyři procentní body, nikoli o dva, jak chce vláda. Vrátit se má dědická i darovací daň stejně jako daň z převodu nemovitosti.
Hodně sporné jsou návrhy na zrušení stravenkového paušálu, konec zvýhodnění zkrácených úvazků a také přísnější metr na pracující důchodce. Je celkem pravděpodobné, že kdyby s podobnými nápady přišla vláda, vyjdou kvůli nim odboráři do ulic. Ale když potřebují uhrát pár miliard do svých výpočtů, klidně je do svého balíčku schovají.
Je také zajímavé – a na budoucí politické kampaně to bude mít svůj vliv – že hlavním nástrojem pro zdravější veřejné finance je podle odborářů znovuzavedení elektronické evidence tržeb. Odbory pod vedením Josefa Středuly už během nedávné demonstrace naznačili, že po pádu ČSSD hledají pro své zájmy novou politickou páku. Nyní se zdá, že by to mohlo být hnutí ANO.
Podle Andreje Babiše je zrušení EET zásadní chybou současné vlády a tomuto opatření přisuzuje výpadek v daňovém výběru kolem 14 miliard korun. Odboráři jdou dál. Jednou ve svém materiálu přisuzují chybějící EET výpadek 17 miliard příjmů, podruhé dokonce 18 miliard. A dožadují se znovuzavedení EET včetně třetí „řemeslnické“ fáze (v niž už nedoufá ani sám Babiš). Od tohoto kroku očekávají dokonce přínos „minimálně 20 až 25 miliard korun“.
Rétoriku hnutí ANO, ba možná spíš SPD, nápadně připomíná i rozvaha nad výdajovou stranou rozpočtu, ve srovnání s příjmovou daleko mlhavější a stručnější. Podle odborářů jsou na řadě rozpočtových kapitol na běžné výdaje „nalepeny různé organizace, které parazitují na státním rozpočtu“. „Tyto organizace přitom neprocházejí volbami a velmi často nepodléhají žádné demokratické kontrole,“ varují odboráři a dodávají: „Jen v oblasti školství se vyskytuje celá řada těchto parazitů.“ Kdyby to psal Tomio Okamura, nezapomněl by na sousloví „politické neziskovky“, ale jinak by tuhle pasáž odborářského plánu mohl zfleku podepsat.
Odboráři, kteří jinde blouzní s přesností na jednotky miliard o nespočitatelných přínosech EET, samozřejmě nejmenují ani jedinou konkrétní organizaci – ve školství ani jinde. Zato statečně horlí o „parazitech“ a „úklidu na straně výdajů“.
Celkově je odborářský „alternativní balíček“ určitě námětem do diskuze, o výši a obecném nastavení daní stejně jako o širším směřování ekonomiky lze nepochybně debatovat zprava i zleva, a tak to stojí za přečtení. Mnohem silnější zprávu ale tento materiál dává o tom, kde chtějí odbory napříště hledat své politické partnery. A zdá se, že nešikovnou, ale autentickou levici hodlají pragmaticky vyměnit za lovce protestních hlasů včetně těch zcela populistických a radikálních. I to je pro budoucí sociální dialog důležitá informace.
