Článek
Sněmovní debata o zvýšení koncesionářských poplatků znovu a už snad posté ukázala, jak tragické je fungování dolní parlamentní komory v tomto volebním období. Co je ale horší, stále jasněji se ukazuje, že v dohledné době nelze očekávat žádné zlepšení. Naopak přibývá signálů, že po případném přechodu moci na dnešní opozici bude paralýza celkem plynule pokračovat, jen role se prohodí.
Obstrukcí jsme za poslední tři roky viděli ve Sněmovně bezpočet, dávno přestalo jít o výjimečný nástroj. Ale příběh zvýšení koncesionářských poplatků je hezky ilustrativní.
První čtení vládního návrhu trvalo 18 hodin a skončilo takzvaným pevně zařazeným hlasováním.
Druhé čtení trvalo 16 hodin a rovněž bylo kvůli opozičním obstrukcím ukončeno na sílu na hraně jednacího řádu.
Třetí čtení už mělo být za námi, ale není. Před 14 dny jej opozice zablokovala. Jednací řád Sněmovny umožňuje schvalování návrhů ve třetím čtení jen ve středu a v pátek do 14 hodin. Hnutí SPD si v pátek po půl jedné vyžádalo přestávku právě do dvou odpoledne – a bylo.
Zajímavý byl pokus nechat o této přestávce hlasovat. To se dosud nikdy nedělalo, přestávky na jednání poslaneckých klubů se dle nepsaných džentlmenských dohod udělovaly na požádání automaticky. Nakonec se nehlasovalo, ale návrh vzbudil rozruch. „Jestli toto uděláte, tak si pamatujte, že příští volební období, až si vezmete 12 hodin přestávek za sebou, tak že budeme hlasovat a také vám to nepovolíme. Je to prostě jak vy k my, tak my k vy,“ hřímal předseda poslanců SPD Radim Fiala.
Třetí čtení nakonec proběhne příští týden na mimořádné schůzi. Opět bude zařazené hlasování na pevný čas. Z této finty se postupně stal hlavní vládní bič na opoziční obstrukce. Je to velmi kontroverzní nástroj na samé hraně jednacího řádu, opozice proti němu protestovala i u Ústavního soudu, ale neuspěla. Pro ústavní soudce bylo důležitější právo většiny dobrat se rozhodnutí při zachování práva menšiny na kritickou debatu (desítky hodin opozičních vystoupení přišly soudcům jako dostatečné naplnění tohoto práva).
Jak reaguje opozice? Zcela pochopitelně. „Naší odpovědí na tuto nově ustálenou praxi vlády Petra Fialy samozřejmě nebude nic jiného, než že si v případě vládní odpovědnosti, pokud ji ve volbách od voličů získáme, tuto praxi osvojíme,“ vzkazuje šéfka poslanců ANO Alena Schillerová. A slibuje, že první „pevná hlasování“ budou hned zkraje příštího roku za účelem zrušení penzijní reformy a znovuzavedení EET.
Mezitím ze Sněmovny utíká část poslanců, protože zjišťují, že prakticky nelze zdravě skloubit práci zákonodárce s čímkoli jiným, například s rodinným životem. Na rozloučenou mávají novelou jednacího řádu, která má omezit řečnické doby. Šance na její schválení je prakticky nulová. Musela by si ji osvojit dnešní vláda, která ale cítí, že může snadno být zítřejší opozicí, takže by sama sebe zbytečně zbavovala obstrukčních nástrojů.
A takhle vlastně začínají a končí všechny debaty kolem jednacího řádu. Marně ústavní soudci mnohokrát na zákonodárce apelovali, aby si upravili pravidla jednání tak, aby práva většiny vládnout a menšiny kontrolovat a kritizovat dokázala existovat v rovnováze, aniž by paralyzovala legislativní proces.
Kdepak. Vláda slyšela jen požehnání silového ukončování sněmovních debat a opozice už se těší, jak si tento nástroj po volbách převezme. Čím naléhavější se jeví reforma jednacího řádu, tím méně je pravděpodobná. Stále silněji vítězí princip popsaný Radimem Fialou: „Jak vy k my, tak my k vy.“ Dál poslanci nedorostli a nic nenasvědčuje tomu, že by dorostli v příštím volebním období.
