Článek
Situace není moc dobrá, a výhledy také ne, pro jednotlivce i celou společnost. Sobotní demonstrace nic moc nového neukázala. Sedmdesát tisíc lidí přišlo do centra Prahy udělat hluk. Účast potvrdila, že nespokojenost mezi lidmi existuje. Nevíme přesně s čím. Každý asi s trochu něčím jiným.
Intelektuálové se trochu pohádali o to, jestli běžné účastníky ospravedlňuje k účasti na podobné akci osobní situace a úzkost z budoucnosti, anebo zda bylo nutnou podmínkou mít proruské a protizápadní postoje. Byla to debata akademická, protože to jednak nevíme a účastníkům do hlavy nevidíme, ale hlavně většina lidí v těchto kategoriích neuvažuje.
Jak už bylo řečeno, jsou naštvaní a dost možná ani přesně nevědí, na co a na koho. Takže „proruský postoj“ nemusí být nic, co autenticky prožívají, ale je to jen položka na seznamu, kterou si „odškrtnou“, protože je to momentálně spojuje s lidmi, kteří jsou naštvaní podobně jako oni.
A právě proto považuju za velmi nešťastné, když je v tom politici či jejich příznivci utvrzují a jaksi automaticky je zařazují mezi podporovatele ruského režimu a Putina. Může to mít dvě různé motivace. Tou první je podobné akce „zošklivit“ běžné populaci. (Je to jako s návštěvou hospody: Jdete tam, protože máte rádi pivo a fotbal puštěný v televizi, ale ještě to neznamená, že si sednete ke stolu s lidmi, kteří budou hajlovat.)
To může být pravda, ale neřekl bych, že to v naší situaci ve společnosti bude fungovat. Rozzlobení a naštvaní lidé, zvlášť ti, co si už zakřičeli a cítili se přitom dobře, teď zpětně své postoje přehodnocovat nebudou. Lépe řečeno ne proto, že jim to tvrdí někdo z vlády, kterou nevolili a nemají rádi.
„Zošklivení“ by mohlo fungovat, kdyby jim to řekl někdo z opozice, ale to by musela být opozice odpovědná – a tu bohužel nemáme. Takže na argument „nedrž se špatných kamarádů“ účastníci této a dalších demonstrací slyšet nebudou. Naopak, budou přemlouvat a lákat k účasti příště další, protože vysoká účast a reakce části politiků extrémní postoje „normalizují“.
Ta druhá motivace je ještě horší, a obávám se, že silnější. Demonstrace vyhrotila situaci, společnost se polarizuje a už zase slyšíme argumentovat tím, že neprobíhá obyčejný politický boj, ale existenční zápas o budoucnost demokracie. Takže kdo stojí proti vládě, nahrává proruským a prozápadním postojům a fakticky se stává ruským trollem.
Chápu, že je to lákavé. Vláda jakoby tím přestala bojovat o ty, kteří ji nemají rádi, ale snažila si pojistit to, že ji aspoň nebudou kritizovat lidé, kteří ji volili a souhlasí s jejím základním směřováním, nikoli však momentálním exekutivním i politickým výkonem.
Pravda je taková, že se nezdá, že Fialova vláda připravuje zemi na přicházející ekonomickou a energetickou krizi dobře. Nejsem na energetiku odborník, jen porovnávám české kroky s tím, co čtu o situaci v sousedních evropských zemích. Fialova vláda buď špatně komunikuje, anebo dělá málo. Nebo obojí.
Přečtěte si komentář Martina Čabana:
Křik, že nebojuji s politickým oponentem, nýbrž o samu podstatu demokracie, je poměrně banální a obehraná taktická figura. Pozorujeme ji u politiků různých stran už přes třicet let, vlastně od konce komunistického režimu. Je to takový folklor, který většina aktérů i pozorovatelů politiky možná ani nebere vážně.
JENŽE! Dnes jsme v jiné situaci. Ano, mohli jsme mít různé názory třeba na pandemii i na protipandemická opatření. Můžeme mít i různé názory na příčiny a podhoubí vztahů mezi Ukrajinou a Ruskem. Ale pak je něco, o čem bychom neměli a nesmíme diskutovat, a to je jednoduše ten nejstarší a nejzásadnější konflikt lidské historie: konflikt dobra a zla.
A my víme zcela určitě, s mnohem větší pravděpodobností než cokoli ze sporů v předešlých letech, že ruská invaze na Ukrajinu byla čistým zlem, a Putin je jeho symbolem a ztělesněním. Stejně jako zlo představovali Hitler, Stalin a další.
Rozčílení lidé prožívají emoce a hledají vnitřní sílu v síle svého hlasu. Nemůžeme po nich chtít racionalitu a odstup. Ale musíme obojí projevit my. A tím, že hlasité a rozzlobené kritiky vlády automaticky zahrneme mezi proruské a proputinovské síly, společnost jen dál radikalizujeme.
Deset, dvacet i třicet procent lidí se může mýlit. Někdy i nadpoloviční většina společnosti udělá něco, co se zpětně ukáže jako chyba. Viděli jsme to. A prožili jsme to. Ale tu část společnosti, která podporuje čisté, neoddiskutovatelné zlo, nemůžeme přehlížet anebo dokonce posilovat.
Zní to možná pateticky, ale tak to je. Rusko je součástí problémů, v kterých jsme. Dnešní ruská politika je jako přírodní katastrofa a my se nemusíme shodnout na tom, jak jí čelit, ale neměli bychom ty, kteří mají jiný názor než my, označovat za její spojence.
Tohle je větší než boj o Fialu nebo Babiše, významem to mnohonásobně převyšuje české stranické půtky i blížící se volby. Je to mimo měřítka běžného politického boje, jakkoli často neférového a špinavého. Vztah k Rusku není klacek, po kterém sáhneme, když se dostaneme do úzkých. Odsouzení chování putinovského Ruska by demokratickou společnost nemělo rozdělovat. Mělo by být jako nula v matematice: Tou se dělit nesmí a nediskutuje se o tom.
Vztah k Rusku a Putinovi je v tuhle chvíli nejmenším společným jmenovatelem naší budoucnosti. Když se na něm neshodneme, můžeme lehce ztratit i tu budoucnost.
